Erika Palmipuu

Narozena v roce 1934 v Estonsku. V roce 1941 deportována do Kirovské oblasti v SSSR. Po 5 lětech utekla zpět, ale v roce 1950 byla zatčena a znovu deportována. Do Estonska se vrátila až v roce 1957.

Erika Palmipuu (rozená Õispuu) se narodila v Kuressaare na ostrově Saarema. V její rodině bylo pět dětí (Mati - nar. 1938, Erika – nar. 1934, Inga – nar. 1931, Leo – nar. 1930, Felix – nar. 1929) a žili ve vesnici Vanamõisa. Jejich otec Magnus (nar. 1895) byl státní úředník a jejich matka Kersti (rozená Kalt, nar. 1900) pracovala jako učitelka.

Rodina se stala obětí první vlny sovětských deportací, která proběhla 14. června 1941. V ten den byli rodiče ve městě a děti doma na vesnici. Rodina se naposledy shledala pohromadě v Kihelkonně, kde byla přepravena na loď a dále deportována.

Otec byl odloučen od rodiny v Paldiski a v roce 1943 zemřel v táborech Sevurallagu.

Matka a děti byly nejprve deportovány do Kirovské oblasti, Nagorského rajonu do osady Siněgorje, odtud do Lipovky, poté následovala osada č. 4 v blízkosti hranice autonomní republiky Komi. V Siněgorje deportovaní žili v barácích a trpěli hladem. V Lipovce měla rodina vlastní malý pozemek, ale na přežití to nestačilo. Erika vzpomíná, jak jejich matka jednou musela krást brambory. Později byli přemístěni do dělnické ubytovny v Nagorsku. Všechny děti kromě Lea a matky skončily v nemocnici. Bratr Felix se nikdy nezotavil. Jeho stav byl tak vážný, že byl převezen do nemocnice v Kirově, kde zemřel v zimě roku 1945.

V létě roku 1946 se Kersti rozhodla, že se svými třemi dětmi uteče do Estonska. Leo prozatím musel zůstat v Nagorsku, aby místní úřady nepojaly podezření, že rodina město opustila navždy. Za dvě noci se Kersti, Inga, Erika a Mati dostali pěšky na nádraží ve Slobodskoje, kde se jim podařilo dostat do vlaku.

Jejich cesta zpět do Tallinnu vedla přes Kirov a Leningrad. Dorazili v létě 1946. Leo se k nim připojil o několik měsíců později.

Jakmile dorazili domů do vesnici Vanamõisa, zjistili, že dědeček Priidu Õispuu byl označen za kulaka a byl nucen žít v lesním přístřešku. V roce 1947 byla matka Kersti zatčena a poslána zpět do Nagorska. V březnu 1949 dědeček zemřel během deportace ve vlaku a místo jeho posledního odpočinku není známo.

V únoru 1950 začaly sovětské bezpečnostní orgány hledat lidi, včetně mladých a nezletilých, kteří byli deportováni v červnu 1941 a vrátili se do Estonska. Erika chodila do 8. třídy v Kuressaare, když ji i s bratrem Leem zatkli a umístili do místního vězení. Vyšetřovatel Erice oznámil, že do dovršení 16 let může být na svobodě, ale pak se k němu sama musí znovu přihlásit. Leo a Inga byli donuceni k okamžité deportaci a posláni k matce do Ruska. Bratr Mati byl umístěn v sirotčinci v Estonsku.

V červnu 1950 se Erika vrátila k vyšetřovateli a byla zatčena. Byla převezena z Kuressaare do vězení Patarei v Tallinnu.

Její následná cesta do Nagorska vedla přes věznice v Lasnamäe, Leningradu a Kirově. V každé věznici musela strávit dva týdny.

V srpnu 1950 dorazila Erika do Nagorska, kde začala chodit do 9. třídy. V březnu 1953 byla téměř vyloučena, protože se po ohlášení Stalinovy smrti nebyla schopná chovat požadovaným způsobem.

Po ukončení školy se Erika přestěhovala do Kirova, aby se spojila s Ingou a Leem a začala studovat na technické škole. Její matka zemřela v roce 1954; byla pohřbena v Kirově.

Na konci roku 1956, po ukončení školy, začala Erika pracovat v nábytkářské továrně ve městě Zaokskoje v Rjazaňské oblasti. Tam pracovala až do 12. července 1957.

Poté využila příležitosti vrátit se domů do Estonska, kde získala práci v nábytkářské továrně Puit v Tartu. V 80. letech byl na adrese bytu Eriky v Tartu přihlášen disident Arvo Pesti, což pro Eriku znamenalo tlak ze strany KGB.

V roce 1992 odešla Erika do důchodu a přestěhovala se do Tallinnu, kde žije dodnes.


Příběh zpracoval “Kogu Me Lugu”, projekt orální historie Estonského ústavu historické paměti

Projekt Kogu Me Lugu („Sbírej naše příběhy“, nebo též „Náš společný příběh“) byl zahájen 14. června 2013 jako výzva pro mladé lidi z Estonska a ze světa, aby shromáždili své rodinné příběhy. Cílem bylo nejen dokumentovat estonskou ústní historii, ale také zpřístupnit toto dědictví na internetu. Takto se zrodil portál orální historie Kogu Me Lugu (www.kogumelugu.ee), který se prostřednictvím osobní zkušenosti zaměřuje na historii 20. století v Estonsku. Za tímto účelem shromažďujeme výzkum a sdílíme vzpomínky ve video formátu lidí (očitých svědků a lidí jim blízkých), kteří žili v Estonsku během sovětské nebo německé okupace, uprchli z Estonska před těmito režimy nebo skončili v Estonsku v důsledku činnosti těchto režimů. Portál je přístupný v estonštině, angličtině a ruštině.


Předchůdce Estonského ústavu historické paměti (Eesti Mälu Instituut), Estonská nadace pro vyšetřování zločinů proti lidskosti, zahájila svou činnost v roce 1998. Na tomto základě se zrodil Estonský ústav historické paměti (www.mnemosyne.ee) v roce 2008. V roce 2017 se ústav a nadace sloučily, aby společně pokračovaly ve své práci pod názvem Estonský ústav historické paměti.
Cílem ústavu je vyšetřování mezinárodních zločinů a porušování lidských práv spáchaných režimy, které jsou vůči lidstvu nepřátelské, a totalitních ideologií, které byly pro tyto režimy východiskem, spolu s informováním široké veřejnosti o výsledcích výzkumu. Ústav je také partnerem estonské vlády při pořádání vzpomínkových akcí připomínajících oběti zločinů komunistického a národně-socialistického režimů.


Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo