Sovětské represe a deportace v pobaltských státech

Stovky tisíc nevinných lidí se staly oběťmi dvou sovětských okupací Baltských států – Litvy, Lotyšska a Estonska. Dvojí násilné připojení pobaltských republik do Sovětského svazu mělo pro jejich obyvatele mimořádně tragický rozměr. Mnozí byli popraveni, uvězněni či posláni do táborů Gulagu, ale největší část obětí tvořili lidé deportovaní ze své domoviny do nehostinných koutů sovětského Ruska. Tyto deportace probíhaly průběžně, ovšem největší vlny deportací se uskutečnily v letech 1941 (tzv. červnové deportace) a 1949 (tzv. březnové deportace v rámci operace Priboj).

Díky spolupráci s partnery ve všech baltských zemích - Misija Sibiras v Litvě, Muzeum okupace v Lotyšsku, Ústav historické paměti v Estonsku - a díky podpoře The Baumanis Grant for Creative Projects in Baltic Studies jsme vybrali několik příběhů z každé země, které přibližují podobu deportací a sovětských represí proti baltským národům. Díky pohybující se mapě ukazují také jejich geografickou podobu. Konkrétní osudy ukazují, jaké tragické důsledky na život obyčejných lidí měla imperiální rozhodnutí Sovětského svazu anektovat cizí území. Dohromady tyto příběhy tvoří novou, baltskou vrstvu pamětníků ve virtuálním muzeu Gulag Online.

První sovětská okupace 1940-1941

V rámci tajného dodatku dohody mezi Hitlerem a Stalinem (tzv. pakt Molotov - Ribbentrop) ze srpna 1939 si Sovětský svaz nárokoval do té doby nezávislé pobaltské státy jako svou sféru vlivu. Záhy po zahájení druhé světové války a německo-sovětské okupaci Polska v září 1939 vnutil Sovětský Svaz postupně Litvě, Lotyšsku a Estonsku smlouvu o vzájemné pomoci, která umožňovala SSSR umístit v pobaltských státech vojenské jednotky. Po ukončení války s Finskem na jaře 1940 se již Sovětský svaz mohl na okupaci Pobaltí soustředit plně a v létě 1940 všechny tři republiky okupoval, zinscenoval volby prosazující prosovětské vedení republik a již v srpnu 1940 byly všechny tři státy proti vůli naprosté většiny svých obyvatel připojeny k Sovětskému svazu.

Následující první rok sovětské správy pobaltských republik se nesl ve znamení politických represí, umrtvení veškeré nekomunistické aktivity, výrazným zhoršením hospodářské situace, růstem cena a nedostatkem spotřebního zboží. Mezi lidmi rostla nespokojenost a objevovaly se i otevřené protesty nebo stávky. Sovětská moc je však nekompromisně potlačovala.

Červnové deportace 1941

Již od léta 1940, kdy pobaltské státy ještě formálně existovaly, proběhly první vlny represí a deportací, především v řadách aktivnívh odpůrců (viz příběh Robertse Púriňše), vysokých státních úředníků, politických a vojenských představitelů. Masovější rozměr však represe ve všech třech pobaltských zemích dostaly v červnu 1941, pouhý týden před napadením Sovětského svazu Německem. V noci ze 13.-14. června 1941 byla zahájena dlouho připravovaná akce řízená sovětskou tajnou službou NKVD, jejímž cílem bylo vyčistit baltský prostor od nejaktivnějších protisovětských sil. Během týdne orgány NKVD uvěznily nebo deportovaly odhadem 34 000 mužů, žen a dětí (často celé rodiny) z Litvy, 15 500 z Lotyšska (z toho 2400 dětí mladších deseti let) a 10 000 z Estonska (viz příběh Eriky Palmipuu). Tak zvané „Červnové deportace“ zasáhly téměř všechny vrstvy obyvatel od buržoazních „třídních“ nepřátel, přes inteligenci až po dělnické vrstvy. Tito lidé byli většinou spojeni s nezávislými elitami původních států a jejich etnický původ nehrál roli. Například v Estonsku byli mezi deportovanými Estonci, Rusové, Židé a další.

Přestože každá země má odlišnou kulturu, dějiny a i mentalitu, tragická historie je spojuje. Každý rok se připomíná 14. června ve všech třech pobaltských zemích: v Estonsku je to Den paměti deportací 14. června (14. juuni küüditamise mälestuspäev), v Litvě Den smutku a naděje (Gedulo ir vilties diena) a v Lotyšsku Vzpomínkový den obětem komunistického teroru (Komunistiskā genocīda upuru piemiņas diena).

Celkový počet obětí všech druhů sovětských represí (v některých detailech se represe v každé zemi lišily) v letech 1940/1941 se odhaduje na 34 000 v Lotyšsku, 60 000 v Estonsku a 75 000 v Litvě.

Německá okupace

Německý útok na Sovětský svaz ukázal, že sovětská okupace Pobaltí přinesla jeho obyvatelům mnohem více strádání než užitku. Nehledě na tradičně protiněmecké nálady v pobaltských zemích většina obyvatel zpočátku vnímala postupující německou armádu jako osvoboditele. Ve všch třech zemích dokonce postupu wehrmachtu předcházela povstání místního obyvatelstva, která částečně napadla ustupující jednotky Rudé armády a NKVD a osvobodila některé politické vězně, které sovětské orgány transportovaly do hloubi SSSR.

Od června do podzimu 1941 německá armáda ovládla celé Pobaltí. Ani německá okupační správa neumožnila samostatnost tří republik, naopak se snažila obyvatele Pobaltí využít pro své válečné úsilí, i když narážela na převážně pasivní rezistenci. V důsledku nacistického režimu byla v Pobaltí zabita většina 300 tisíc tamních Židů a 35 tisíc Litevců, Lotyšů a Estonců.

Druhá sovětská okupace 1944-1990

Od prolomení blokády Leningradu začátkem roku 1944 se fronta blížila k Pobaltí a od léta do podzimu Sovětský svaz postupně dobyl území Pobaltských států a navázal za svou brutální okupační politiku z období 1940-1941. Mnoho obyvatel dalo přednost emigraci a spolu s ustupujícími Němci opustilo své domovy. Jen v Estonsku se jednalo přibližně o 80 tisíc lidí.

Přes nesouhlas západních států neumožnil samostatnost Litvy, Lotyšska a Estonska a naopak znovu zahájil násilnou integraci pobaltských republik do sovětského impéria. Rozsáhlé represe proti místním lidem – masové deportace, popravy, boj proti partyzánskému hnutí – zasáhly 9 procent pobaltského obyvatelstva. Sovětský svaz aplikoval tvrdá opatření k potrestání lidí za spolupráci s nacistickým režimem (bez ohledu na to, zda byla spolupráce údajná, skutečná nebo vynucená) a za vzdor proti sovětské okupaci.

Deportace „antisovětských živlů“ probíhaly již od roku 1944 a vyvrcholily nuceným odsunem rolníků (tzv. „kulaků“) o pět let později během tzv. Březnových deportací. Bezprostředně po dobytí Estonska v roce 1944 se sovětské bezpečnostní síly pustily do aktivního potlačování hnutí odporu a pozatýkaly Estonce, kteří sloužili v německé nebo finské armádě. Za méně než rok bylo zatčeno více než 10 000 lidí (viz příběh Vello Raie). V srpnu 1945 bylo posláno do táboru na těžbu lesa na Sibiři všech 400 Němců, kteří v té době ještě zůstali v Estonsku. V srpnu a září 1945 bylo z Litvy deportováno přibližně 60 000 mužů, žen a dětí a v únoru 1946 následovalo dalších 40 000 (viz příběh Jurgise Dirvonskise). Z Lotyšska bylo v letech 1945–1946 deportováno asi 60 000 lidí. Další masová vlna deportací proběhla v květnu 1948 (pod krycím jménem Vesna - Jaro) a zasáhla pouze Litvu (pravděpodobně proto, že hnutí odporu bylo nejsilnější právě tam).

Březnové deportace a operace Priboj 1949

Jedním z hlavních cílů sovětské moci byla kolektivizace zemědělství, ovšem do roku 1948 se podařilo do kolchozů začlenit pouze 4-8 procent pobaltských hospodářství. Druhou etapu kolektivizace v letech 1949-1950 proto charakterizoval hrubý mocenský nátlak za použití široké škály represí včetně masových deportací rolníků a jejich rodin. Přípravy na deportace byly zahájeny již koncem roku 1948 a vyvrcholily koncem na konci března 1949.

Již v lednu 1949 vydala sovětská vláda pro každou zemi směrnice, kolik „kulackých“ rodin je třeba odvléci do vyhnanství. Deportace byly zahájeny 24. března a trvaly pět dní. Z Litvy bylo během posledních březnových dnů deportováno přibližně 30,000 lidí, z Estonska 22,500 a z Lotyšska 43,000, což činilo zhruba 3 procenta celkové populace.

Většina deportovaných z Estonska (a také dalších zemí) z roku 1949 byly ženy (49,4%) a děti (29,8%) (viz příběh Hilji Heinsoo). Nejmladší deportované osobě byl méně než jeden rok; nejstarší bylo 95 let. V deportačním vlaku se narodily nejméně dvě děti. Existuje také svědectví o čtyřech dětech deportovaných na Sibiř z Rakvere bez jejich rodičů poté, co byly dva dny drženy jako rukojmí ve snaze zatknout jejich rodiče.

Cílem deportací byly především vzdálené sibiřské oblasti jako Krasnojarský kraj, Novosibirská, Omská, Irkutská a Amurská oblast. Na Sibiři byli deportovaní pod přísným dohledem. Nesměli opustit místo, kam byli posláni. Pracovní a životní podmínky se v jednotlivých regionech výrazně lišily. Nejtěžší situace byla v rodinách, kde pracovala pouze matka, která pak musela živit děti a často i své rodiče. Takové rodiny bojovaly o přežití po celou dobu svého nuceného vysídlení. Asi 15 procent lidí, kteří museli opustit své domovy v roce 1949, během deportací zemřelo.

Druhou sovětskou okupaci už pobaltské národy nepřijaly tak pasivně jako tu první. Nejvýraznějším projevem odporu se stalo rozsáhlé partyzánské hnutí. Mezi „Lesními bratry“, jak je místní obyvatelé překřtili (litevsky miško broliai, lotyšsky mežabráli, estonsky metsavennad) se za osm let jejich aktivity vystřídalo v Litvě přes 77 tisíc, v Lotyšsku 40 tisíc (viz příběh Dzidry Meldere) a v Estonsku 30 tisíc osob. Podle sovětských údajů jednotky NKVD a armády zlikvidovaly v letech 1945-1959 celkem 20 165 partyzánů a 18 016 jich bylo zatčeno a následně vězněno, popraveno či deportováno.

Ozvěny deportací

Nebyl učiněn ani pokus o nastolení zdání zákonného opodstatnění deportací nebo prokázání viny deportovaných. Lidé byli posláni na Sibiř pouze proto, že byli podezřelí z toho, že se mohou připojit k odporu nebo pomoci těm, kdo by tak chtěli učinit. Toto podezření bylo obvykle založeno jen na sociální nebo politické kategorii, kterou deportovaným přisoudily místní úřady.

Celkový počet deportovaných se za léta 1944-1952 odhaduje na 124 tisíc v Estonsku, 136 tisíc v Lotyšsku a 245 tisíc v Litvě.

Druhá světová válka, násilná sovětská anexe, nacistická a poté i sovětská okupace trvající až do roku 1990-1991 znamenala pro Estonce, Litevce i Lotyše mimořádné zhoršení politické i hospodářské situace. Především ale byly všechny národy negativně poznamenány demograficky. Válečnými migračními přesuny, represemi během střídajících se okupací a válečnými operacemi ztratily pobaltské státy přes 20 procent obyvatel. Zároveň před druhou sovětskou okupací uteklo na Západ čtvrt milionu lidí ze všech tří republik. Úbytek obyvatel byl nahrazen přistěhovalci z jiných oblastí Sovětského svazu, kteří dnes tvoří významnou část obyvatel především Lotyšska a Estonska a s důsledky se tyto země potýkají dodnes.

V národní paměti všech tří pobaltských národů dnes tvoří sovětské represe a deportace významnou kapitolu, s níž se společnost dodnes snaží vyrovnat. Partnerské instituce - Misija Sibiras v Litvě, Muzeum okupace v Lotyšsku, Ústav historické paměti v Estonsku (ale i další instituce jako například litevské Museum of Occupation and Freedom Fights) – navštěvují přeživší a nahrávají jejich vzpomínky. Organizují také výpravy na Sibiř, kde navštěvují místa vyhnanství a opravují tamní hřbitovy (v Lotyšsku se tomu věnuje také například organizace Sibīrijas Bērni – Děti Sibiře).

Téma deportace se objevuje také v umění a literatuře. Do mnoha jazyků byly například přeloženy lotyšské memoáry Sandry Kalniete “V plesových střevíčkách sibiřským sněhem” (česky kniha vyšla v nakladatelství Lubor Kasal v roce 2004 v překladu Michala Škrabala) a známým se stal také příběh Ireny Saulutė Valaitytė-Špakauskienė (je součástí i tohoto projektu), který zpracovala litevsko-americká spisovatelka Ruta Sepetysová v románě „V šedých tónech“ (česky vyšlo v nakladatelství CooBoo v roce 2013 v překladu Petra Eliáše).

Zpracoval: Štěpán Černoušek, červen 2020
Poděkování za spolupráci: Lelde Neimane, Aistė Eidukaitytė, Elmar Gams


Literatura a zdroje:


Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo