Období do roku 1939

První část polských vězňů Gulagu tvořili Poláci, kteří byli občany Sovětského svazu. Následkem ustanovení hranice mezi Polskem a Ruskem v březnu 1921 prožívalo zhruba 1,5 milionu Poláků na území Ruska/Sovětského svazu. Převážná část z nichž byla potomky občanů polského státu před započetím jeho dělení v roce 1772. Došlo k tomu proto, že hranice Polska před dělením sahala východněji, než hranice Polska znovuzrozeného po První světové válce.

Mnozí Poláci, kteří byli občany Sovětského svazu, byli uvězněni v táborech nucených prací. V největším měřítku se tak stalo v letech 1937 – 1938, kdy byla provedena operace NKVD zaměřená na Polsko. Šlo o první a nejrozsáhlejší operaci tohoto typu v Sovětském svazu. Operace byla součástí politicko-represivní akce zvané „Velká čistka“. V letech 1937-38 bylo v táborech nucených prací systému Gulag uvězněno asi 29 tisíc Poláků.

Období 1939 – 1944

V období mezi léty 1939 – 1944 byli Poláci a polští občané různých národností nadále posíláni do táborů nucených prací. Byl to důsledek sovětského vpádu do Polska, který byl zahájen 17. září 1939. Uvězněni byli lidé zatčeni ve východním Polsku, v části země, která byla okupována Sověty až do vypuknutí německo-sovětské války 22. července 1941. Po zhroucení polského státu zůstalo v sovětském zajetí asi 150 tisíc lidí. Zatýkání začalo ihned poté, co NKVD vstoupil na území Polska. Jeho terčem měli být lidé, které lze rozdělit do několika skupin. V první řadě šlo o ty, kteří působili v předválečném Polsku v politice, v místní samosprávě a ve vedení průmyslu. Dále NKVD zatýkala důstojníky vojska a policie, kteří zajetí dosud unikali. Zatýkání se dotklo i členů hnutí odporu; známých a uznávaných osobností, které mohly ovlivňovat místní komunity; spolupracovníků polské rozvědky a policie; lidí, kteří byli známi svými negativními postoji k Sovětskému svazu a těch, kteří byli z těchto postojů podezíráni. Přibližně 40 tisíc jich bylo nejprve odsouzeno a poté uvězněno v pracovních táborech. Což dokazuje, že uvěznění v táborech Gulagu lze považovat spíše za jakýsi druh represe, než za administrativní trest, jako například v případě vyhnanství.

Většina polských občanů byla v tomto období uvězněna v táborech jako Vorkutstroj, Pečorlag a Uchtižemlag v Autonomní sovětské socialistické republice Komi. Několik tisíc polských občanů pak bylo uvězněno v táborech na Kolymě a ve stovkách táborů v dalších částech Sovětského svazu. Několik tisíc polských občanů uvězněných v letech 1939 až 1944 v táborech zemřelo. Po vypuknutí německo-sovětské války obnovily polská a sovětská vláda 30. července 1941 diplomatické vztahy. Následkem toho vyhlásili Sověti 12. srpna 1941 amnestii. Polští občané tak mohli opustit pracovní tábory. Osvobozeno bylo asi 30 tisíc lidí. V roce 1942 tito lidé odešli ze Sovětského svazu s Polskou armádou vytvořenou generálem Władysławem Andersem. Ne všichni vězňové se však dostali na svobodu – asi 10 tisíc polských občanů zůstalo v táborech i po vyhlášení amnestie.

Období 1944-1947

Třetí období, během něhož byli Poláci a polští občané vězněni v sovětských táborech nucených prací, začalo v roce 1944, kdy Rudá armáda znovu vstoupila na území předválečného Polska. Abychom objasnili složitost polsko-sovětských vztahů v tomto období, je nutné zdůraznit, že v dubnu 1943 přerušili Sověti diplomatické vztahy s polskou vládou. Když německá vojska objevila masové hroby polských důstojníků v Katyni, požádala polská vláda Mezinárodní červený kříž, aby je prozkoumala a posoudila, kdo polské důstojníky zavraždil. Stalin označil tento krok za důkaz polsko–německé spolupráce a využil jej jako záminku k přerušení diplomatických vztahů s polskou vládou.

Polská exilová vláda a vůdcové odbojového hnutí přesto předpokládali, že s Rudou armádou postupující na území Polska od ledna 1944 bude možné spolupracovat. Tato domněnka však byla mylná a téměř ihned se ukázalo, že Sověti vnímají polský paralelní stát a jeho ozbrojené složky jako nepřítele. Na základě tohoto přístupu bylo v roce 1944 zahájeno další období represí proti Polákům. Věznění v táborech nucených prací bylo součástí plánu na ovládnutí Polska. V několika následujících letech bylo v těchto táborech uvězněno asi 15 tisíc Poláků.

Lidé zatčení po roce 1944 byli většinou členy podzemních ozbrojených a politických organizací jako Zemská armáda, Národní ozbrojené síly a později Svoboda a Suverenita. Lidé zatčeni v tomto období byli uvězněni v zajateckých táborech NKVD a ve filtračních táborech NKVD. Životní podmínky v nich byly téměř stejné, jako v táborech Gulagu. Jediný rozdíl spočíval v tom, že v táborech podřízených NKVD nebyli vězněni běžní zločinci.

Polští občané byli v táborech NKVD vězněni v období od několika měsíců po několik let. Většina z nich nebyla souzena, protože prostě nebylo možné najít vhodný paragraf, podle něhož by mohli být odsouzeni. Většina Poláků byla v této době držena v táborech v Boroviči (6000 Poláků) a Stalinogorsku (asi 6300).

Celkem bylo tedy v průběhu řady let v sovětských táborech nucených prací uvězněno nejméně 84 tisíc Poláků a polských občanů. Byli nevinnými obětmi sovětských represí a sovětského imperialismu. Mnozí z nich tam i zemřeli. Je však nemožné je identifikovat a přesně spočítat kvůli omezenému přístupu k veškerým sovětským dokumentům, které se této záležitosti týkají.

Marek Hańderek, Instytut Pamieci Narodowej (IPN)