Zdzisław Karpowicz

Narodil se ve Wołkovyjsku v białostockém vojvodství (dnes Vawkyvyjsk v Bělorusku). Měl též bratra narozeného 15. května 1934. Jeho otec Jan Karpowicz byl zemědělec. V 15 letech Jan Karpowicz vstoupil do Litevsko-Běloruské divize, která byla součástí Polské Armády bránící východní hranici během Polsko-sovětské války 1919–21. Během Druhé Polské republiky pracoval jako státní úředník. Matka Zdzisława, Cezaria Karpowicz (roz. Miloszewska), též pocházela z Wołkowyjska a do svatby v roce 1932 pracovala jako soudní exekutorka. Po paktu Ribbetrop-Molotov byl Wołkowyjs připojen k SSSR.

Po anexi Sovětským svazem začali problémy se zásobováním obchodů. Otec Zdzisłava Karpowicze musel opustit své zaměstnání u soudu a začal pracovat v lesním podniku. Byl nucen též odevzdat svoji zbraň, na kterou měl ještě předválečné povolení. Pomalu se také započalo s reformou vzdělávacího systému dle sovětského vzoru. Rodiny se nicméně až do jejího odvlečení represe ze strany nového sovětské vlády nikterak nedotkly.

V noci 20. června 1941 vtrhli příslušníci NKVD do domu Karpowiczovy rodiny a přikázali jim, aby se sbalili na cestu. Jak se od příslušníků NKVD dozvěděli, měli být přesídleni do jiného regionu SSSR. Společně s nevelkými příručními zavazadly a trochou jídla na cestu byli převezeni nákladními auty NKVD k odstavným kolejím ve Wołkowyjsku odkud v dobytčích vagónech (ukázalo se, že v nich byli také další členové širší rodiny z Wołkowyjska) vyrazili na východ směrem na Novosibirsk. Zdzisław Karpowicz kvůli své poraněné ruce strávil celou cestu na horní pryčně vagonu.

Po dvou dnech jízdy 22. června 1941 dorazil vlak do Minsku. Lidi ve vagónech probudily zvuky prolétávajících letadel a výbuchů. Po náletu celý transport rychle pokračoval dál na Ural. Toho dne byly v Minsku ještě další dva transporty Poláků. Jeden byl vybombardován, ovšem u druhého se transportovaným podařilo vyrazit vrata a utéct pryč do lesů. Po dobytí Minsku německou armádou se vrátili zpět do svých domovů. Téhož dne měl vyrazit z Wołkowyjska také transport vězňů určených pro práci v dolech, v němž se nacházel otec Zdzisława Karpowicze. Díky německým náletům na město a útěků příslušníků NKVD se mu však podařilo utéct z transportu a přečkal celý zbytek války v rodném městě.

Transportovaní Poláci byli špinaví, hladoví a odkázáni pouze na vlastní zásoby jídla, jen několikrát během cesty dostali polévku. Transport přejel přes Smolensk Vjazmu, Ufu, Čeljabinsk (kde se na dlouhou dobu zastavil), dále přes Omsk do Novisibirska.

Z Novosibirska pokračovali parní lodí po řece Ob do města Kolpaševo, kde strávili v tamější škole jednu noc. Poté pluli menší lodí dále řekou Ob a posléze na východ řekou Ket. Po několika dnech připluli do Běleho Jaru.

V Bělym Jaře strávili několik dní, aby byli poté přesídlenci loďkami rozvezeni na práci v kolchozech, rybářských osadách a podnicích zpracovávajících ryby. Společně s matkou a bratrem Zdzisława Karpowicze bylo loďkami transportováno i několik dalších polských rodin (téměř samé ženy s dětmi). Konečně dorazili do kolchozu Kljukvinka.

Se svým bratrem a matkou byli ubytováni u jedné ruské rodiny. V zimě spali v kuchyni, v létě zas na půdě. Jeho matka byla přidělena do brigády kácející dřevo v okolní tajze. Jakožto kolchozníci museli pravidelně odvádět dávky masa a ovčích kůží. Aby si v zimě zajistili nějakou potravu, lovili tetřevy. První zimu přežili bez větších problémů i díky pomoci a radám rodiny Matvějevových, u které byli ubytováni. Hlava rodiny, Stěpan Matvějev, byl později NKVD obviněn z hospodářské sabotáže. Na jaře a v létě Zdzisław s matkou a bratrem lovili ryby a okopávali brambory. Společně s bratrem navštěvovali lekce ruštiny. V roce 1943 byla kolchozem vybudována velká budova, pro ubytování Poláků v Kljukvince.

Po skončení války se Poláci snažili co nejrychleji navrátit zpět do vlasti. Rodinná přítelkyně, paní Bielewska, v této věci dokonce napsala úřadům ve Voroněži, aby urychlila návrat rodiny Karpowiczových. Z Kljukvinky se rodina nejprve dostala do Tomska, kde strávili 17 dní. Zdzisław Karpowicz vzpomíná, že město bylo v té době velmi nebezpečné. V Tomsku posléze nasedli do vagónu podobného tomu, do kterého nasedali v roce 1941. Bylo zde ale méně lidí, a tak bylo cestování o něco pohodlnější. Vlak z Tomska zamířil do Magnitogorska, odkud pokračoval přes Kartaly do Orska. Následně vlak zamířil přes Uralsk, Tambov, Mičuriňsk do Usmani u Voroněže. Tam rodina do svého návratu do Polska přes nějaký čas pracovala v místním kolchozu. Zde je také zastihla zpráva o smrti otce, který zemřel po výsleších NKVD.

Transport rodiny zpět do Polska na nově získané území Východního Pruska se odehrál v únoru roku 1946. Z Voroněže vyjeli vlakem mířící na Brest, přejeli přes Kursk a Homel, V Luniňci rodina přesedla do vlaku jedoucího do Wołkowyjska. Po krátkém pobytu zamířili do nedaleké obce Andrejeviče, kde nasedli do vlaku mířícího na západ. Přejeli přes zničenou Varšavu, aby svoji cestu ukončili v Miłomłyně nedaleko Olsztyna.

Zdzisław Karpowicz strávil zbytek dětství v Miłomłyně. V roce 1962 ukončil studia na Akademii báňsko-hutnické v Krakově. Po studiu pracoval ve Stavebním podniku Szybów, v dolech ve Słupci a Lubině a ve Výzkumném centru mědi „Cuprum“ ve Wrocławi. V roce 1988 odešel do důchodu.

Příběh byl zpracován výzkumníky z Ośrodka Pamięć i Przyszłość v rámci projektu Středoevropská mapa Gulagu.


Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo