Irena Kropka se narodila 10. února 1933 jako nejmladší ze čtyř dětí. Její otec získal coby voják polské armády Kříž za chrabrost udělovaný jednotlivcům za výjimečnou odvahu na bojišti. Společně se třemi sourozenci vyrůstala v bývalém vojenském sídle Antoniny nedaleko Dąbrowice, kde jejich rodiče měli malé hospodářství. Po vpádu sovětských vojsk do Polska v září 1939 byl otec mobilizován, brzy se však vrátil k rodině. Když do jejich vesnice dorazili vojáci Rudé armády, vyplenili pole a okrádali Poláky.

Jedné noci obklíčili rodinné stavení ozbrojení muži, vtrhli dovnitř, zatkli otce a přiměli matku, ať během hodiny sbalí věci pro celou rodinu. Zároveň ji sdělili, ať nebalí příliš mnoho věcí, jelikož vše potřebné jim bude na místě, kam jedou, poskytnuto. Celá rodina byla naložena na saně a převezena do Dąbrowice na nádraží, kde je čekal vlak skládající se z dobytčáků. Okolo třech týdnů putovali za hrozivých podmínek v zamčeném vagóně. Cestou nedostávali prakticky žádné jídlo. Slabší lidé, starší či malé děti umírali cestou vyčerpáním a na nemoci. Irena si pamatuje, jak projížděli Moskvou. Konečná stanice však byla v Kotlasu, kde je opět naložili na saně a vezli hluboko do tajgy. Po několika dnech a nocích, které přečkali v provizorních úkrytech, dorazili k řece Vileď, kde byli umístěni do dřevěných baráků. V březnu 1940 byli všichni transportováni na saních do Vitjunina, kde musela celá rodina kácet stromy výměnou za nepatrné příděly potravin.

V září 1941 byla rodina informována o „amnestii“ pro Poláky. Neměli však ponětí, co to znamená ani co mají dělat. Společně s několika dalšími polskými rodinami se rozhodli si postavit vory a plavit se po Viledi do nejbližšího města. Rodiny si mezi sebe rozdělili sirotky, kteří v průběhu internace přišli o rodiče v důsledku nemocí, podvýživy a vysilující práce. Přibližně po týdnu plavby dosáhli Kotlasu.
V Kotlasu zaplatili za místo v dobytčáku, který je odvezl do jednoho kolchozu v Uzbekistánu. Odtud byli po čase převezeni vlakem do jedné kolonie na břehu Amudarji v Turkmenistánu, kde Kropokvi žili v barácích a pracovali na bavlníkových polích. Později se vrátili zpět do Uzbekistánu, kde dva Ireniny bratři vstoupili do Andersovy armády. Celá rodina mohla následovat polskou armádu v přesunu ze sovětského území. Nejprve se dostali do Krasnovodsku (dnes Turkmenbaši) na břehu Kaspického Moře odkud je loď převezla do Iránu. V Teheránu byla Irena hospitalizována a léčena kvůli Tyfu. Po uzdravení se dostala na britskou loď, která ji odvezla do Tanganiky (dnešní Tanzánie). Usadila se v městě Ifunda, kde dokončila válkou přerušenou školu. Po osmi letech se přestěhovala do Kanady.