Zofia Daniszewska (Kłusek)

Zofia Daniszewska se narodila 5. února 1932 ve vsi Bojanovka na Volyni nedaleko Rovna. Její otec, příslušník Armády Józefa Hallera (Polské armády ve Francii v letech 1917–19), se usídlil na Volyni v rámci nabídky země ve východních částech II. polské republiky (tzv. Kresách) pro zasloužilé vojáky polské armády. 19. září 1940 byla celá rodina Daniszewských vyhnána Ukrajinci pryč z domova a přemístila se do Rovného. Otec se dvěma syny poté odjel do Tarnova (ležícího již pod německou okupací) s tím, že se vrátí zpět pro ženu, dvě dcerky a syna.

„Ukrajinci vtrhli do našeho domu a vyhodili nás pryč. Dali nám jen několik hodin na sbalení a museli jsme se snažit, abychom nebrali sebou příliš věcí. Dobře si to pamatuji, byla jich celá ohromná skupina těch Ukrajinců. Zbraně, pušky, bylo to opravdu strašné. Poté někde našli lahve s vínem a opili se. Strašně jsme se báli“.

Zofie Daniszewska společně s matkou, sestrou a 16letým bratrem byla mezitím 10. února 1940 transportována na východ. Cestovali přes 6 týdnů v přeplněném vagónu. Vlak co několik dní zastavoval, aby vynesli z vagónů těla zemřelých. Cílovou stanicí byla osada Poldněvica.

„Šest týdnů cesty. Bylo to strašné. Ten vlak vždy zastavil, aby vynesli těla těch, co zemřeli. Kladli je někam vedle kolejí a nechali je tam. Každý druhý, třetí den nám dali nějakou polévku. Osmdesát lidí v jednom vagónu. Byla tam taková patrová lůžka a police a na těch policích měli lidé všechen svůj majetek. Obvykle dávali lidem, když je odváželi, půl hodiny, ale stávalo se, že někomu dali trochu více. Bylo to různé. Záleželo na koho jste trefili při té deportaci. A po šesti týdnech jsme konečně dojeli na konec. Byla to osada Poldněvice“.

V táboře začala matka Zofie organizovat pobožnosti, za což byla společně s dcerami i synem poslána do lágru pro politické vězně u jezera Oněga (v osadě Oněžskij), kde vězni celoročně káceli dřevo. Pracovali i přes obrovské mrazy.

„Maminka s bratrem (měl tehdy šestnáct let) pracovali. Dokola byla jen tajga a oni pracovali při zpracování dřeva. Já byla se sestrou doma. Sestru, měla tehdy čtrnáct let, poté dali do takové cihelny, kde dívky v jejím věku bosýma nohama vypracovávaly hlínu a holýma rukama ji nakládaly do takových forem“.

Po navázání diplomatických styků mezi SSSR a exilovou vládou Polské republiky byla pro Poláky vyhlášena amnestie a započalo formování polských ozbrojených sil v SSSR pod vedením generála Anderse. 5. září 1941 byla Zofie společně s bratrem, sestrou a matkou propuštěna z tábora. Byli přemístěni na území středoasijských republik SSSR. První měsíc žila rodina ve městě Nukus – hlavním městě Karakalpacké autonomní republiky nacházející se v Uzbekistánu. Do cíle své cesty – Buchary – dorazili krátce před Vánoci roku 1941.

Zofiin bratr mezitím vstoupil do armády generála Anderse, se kterou se zúčastnil bojů pod Monte Cassinem (za něž následně získal Válečný kříž). Zahynul v Itálii roku 1944 v bitvě o Anconu. Sestra Zofie vstoupila do Junáka (organizovaného gen. Andersem pro polské děti a mládež), bohužel nedlouho poté ve věku šestnácti let zemřela. Matka Zofie byla díky vážné nemoci nucena dát nejmladší dceru do sirotčince.

„Tehdy sestra vstoupila do Junáka, ale bohužel záchrana přišla příliš pozdě. Zemřela ve věku šestnácti let. Maminka byla velmi nemocná a kvůli tomu mne dala do sirotčince, aby mne zachránili. Jak jsem odjížděla, bylo to s maminkou už vážné, byla paralyzovaná, měla krvavou dysenterii a vypadalo to, že to nepřežije“.

Podmínky v Polském sirotčinci v Rusku byly velmi špatné.

„Jak jsme byli ještě v Rusku, v tom sirotčinci, všechny děti tam byly nemocné, všechny měly trachom [polsky jaglice]. To je nemoc očí, strašná nemoc. Na vnitřní straně víček jsou takové malé boláky a v nich je taková tekutina. Vypadají skoro jako jáhly, jak jáhelná kaše, jen těch jáhel jsou desítky a v nich ta tekutina. To bylo něco strašného, protože nás oči neustále dřely a kamkoli jsme šly, musely jsme se držet za ruce. Když něco spadne člověku do oka, jak trpí?“

Matka Zofie nakonec odjela z SSSR posledním evakuačním transportem do Persie a dostala se poté do Libanonu, kde žila až do roku 1947. Sirotčinec, ve kterém Zofie přebývala, byl přesunut nejprve do Persie, poté do Afriky.

Zofie se ocitla v polském sirotčinci v Ugandě ve vesnici Masindi. Budovy sirotčince měly slaměné střechy. Zofie neměla žádné informace o své matce, ani o osudech otce a bratra, kteří přes válku bydleli v okolí Rzeszowa. V sirotčinci se jí dostalo dobré péče – byla tam škola a dokonce i skautský oddíl.

„Pro děti, jako jsme byly my, byl nejlepší hlavně skautský oddíl [harcerstwo], protože pro nás pořádali výlety, skautské srazy, cvičení a děti takové věci v tomto věku potřebují – mladší, starší. Skaut byl skvělý i zuchy [polská vlčata a světlušky] pro malé děti. Dělaly jsme skautské ohně. Paní učitelka chtěla po všech dětech ve všech třídách, aby si psaly deníček. Do deníčku bylo třeba každý den něco zapsat – jednu větu, nějaký obrázek. V tom sirotčinci bylo sto možná dvě stě dětí a jen můj deníček se dochoval“.

Díky tropickému klimatu a velkému množství much v Masindi děti onemocněly malárií. Hodně z nich mělo různé parazity. Z důvodu vážného ohrožení zdraví dětí byl sirotčinec v červnu 1945 přesunut do Keni do osady Rongai nedaleko Nakuru. Pro potřeby sirotčince byly upraveny zděné budovy někdejšího letiště. Podmínky v Rongai byly mnohem lepší. Díky suchému klimatu nehrozila znovu epidemie malárie. Pro děti se znovu organizovali výlety, ustanovil skautský oddíl, katolický spolek, dokonce vznikl i pěvecký sbor a taneční soubor.

„V Rongai to bylo hrozně hezké. Bylo to tak fantastické, že ani děti nic špatného z odloučení od domova nepociťovaly, ani ty, které již byly sirotami. Úžasně se tam o nás starali. Jídlo bylo dobré“.

Matce Zofie, v té době přebývající v Libanonu, se podařilo přes Červený kříž najít svou dceru. Díky korespondenci s rodinou ve Spojených státech se ji též podařilo kontaktovat s manželem v Polsku. Napsala dopis prezidentu Polské republiky v exilu, v němž ho poprosila o pomoc s převezením své dcery k sobě do Libanonu. Zofii se nakonec podařilo převést díky akci britské vlády při pomoci Polským ozbrojeným silám na Západě. Matka Zofie se také díky dopisům dozvěděla, že se její manžel s oběma syny usídlil v bývalé německé vsi Strzelinka pod Słupskem (v dnešním Pomořském vojvodství).

V Libanonu se začal organizovat návrat uprchlíků zpět do Polska. Mnoho z nich se obávalo dalších represí ze strany nové komunistické vlády. Zofie Daniszewska společně s matkou byla převezena do benátského přístavu, poté pokračovaly přes Rakousko a Čechy do Polska. V Gdaňsku se konečně po sedmi letech setkala s otcem a bratry. Po válce dále studovala ve Słupsku, kde následně pracovala v bance. Později se přestěhovala do Wrocławi, studovala na Vyšší ekonomické škole a pracovala zde v bance.

Příběh byl zpracován výzkumníky z Ośrodka Pamięć i Przyszłość v rámci projektu Středoevropská mapa Gulagu.


Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo