Solovecké ostrovy

Solovecký nápravněpracovní tábor OGPU – ve 20. a poč. 30. let nejvýznamnější součást táborového systému SSSR. Zdejší táborový komplex byl určen k izolaci politických protivníků bolševického režimu.

Galerie k článku

Solovecké tábory zvláštního určení

Až do 20. let 20. století byly Solovecké ostrovy známy díky úspěšně se rozvíjejícímu klášteru, který byl založen pravoslavnými mnichy již v 15. století. Po uchopení moci bolševiky v Rusku v roce 1917 se však jejich funkce radikálně proměnila. V první polovině 20. let vznikly na Solovkách a přilehlých ostrovech v Oněžském zálivu Bílého moře jedny z prvních koncentračních táborů bolševického režimu, které se brzy staly nejvýznamnější součástí táborového systému SSSR.

Solovecké tábory zvláštního určení (tzv. SLON) byly zřízeny v letech 1922–1923 z tzv. Severních táborů v okolí Archangelsku za účelem izolace a likvidace politických protivníků a nepřátele bolševického režimu. Již v prvním roce své činnosti začal SLON plnit funkci jediného tábora zvláštního určení v SSSR, podřízena mu tak byla většina dosud fungujících koncentračních táborů ve správě sovětské tajné policie (GPU). Solovecké tábory se v následujících letech staly jakousi „laboratoří“ sovětského vězeňského systému. Právě zde bylo vyzkoušeno mnoho nových způsobů správy tábora, zacházení s vězni, jejich pracovního nasazení, nespočet nových metod fyzické i psychické likvidace. Další tábory později ve větší či menší míře převzaly nejen mučící metody, ale i způsoby vězeňské práce či systém střežení vězňů vězni. Výsledky Solovek proto výrazně ovlivnily další podobu známého Gulagu.

SLON se od počátku dělil na šest oddělení, které byly rozmístěny nejen na hlavním Soloveckém ostrově (správní středisko solovecký Kreml, poustevna Savvatijevo či trestní oddělení na Sekirové hoře), ale i na ostrovech Velký a Malý Muksalm, Anzer, Velký a Malý Zaječí ostrov či na Popově ostrově u osady Kem. Zdejší vězni byli zaměstnáni především při dobývání a zpracování rašeliny, těžbě dřeva, rybolovu, zemědělských a stavebních pracích, výrobě spotřebního zboží a práci ve strojírenských dílnách. Podřízenost SLONu ale platila i pro území na pevnině, ať již se jednalo o prostory v Karelii, v okolí Archangelsku a při řece Dvině, nebo o značně vzdálené četné oblasti při řece Pečoře a Uchtě, kde byly tábory Správou SLONu zakládány za účelem geologického výzkumu na konci 20. let.

Ačkoliv i druhá polovina 20. let byla pro existenci Solovek velmi důležitá, přesto pozvolna ztrácely na svém celostátním významu. Výjimečné postavení SLONu bylo narušeno celkovou reformou trestního systému SSSR v době počínající kolektivizace, která přinesla ohromné množství nových vězňů, které zdejší tábory již nestačily pojmout. Bezprostředním důvodem úpadku Solovek se pak stala první megalomanská propagandistická stavba Stalinova režimu: výstavba Bělomořsko-baltského kanálu. V souvislosti se vznikem Bělomořsko-baltského nápravněpracovního tábora (Bělbaltlag) v roce 1931 došlo k postupnému přesunu táborové administrativy i pracovních sil na stavbu kanálu na pevninu. V roce 1937 byl táborový režim na Solovkách prakticky ukončen a Solovecké ostrovy byly vyňaty z GULAGu. Dočasně zde sice fungovala Solovecká věznice zvláštního určení, i ta ale byla v roce 1939 zrušena a ještě téhož roku státní bezpečnost definitivně opustila ostrovy. V dalších letech plnilo souostroví funkci námořní základny, od poloviny 70. let jsou Solovecké ostrovy muzejní a přírodní rezervací a tuto funkci plní prakticky dodnes. Po pádu sovětského komunistického režimu se sem znovu začali vracet také pravoslavní mniši, došlo k obnovení původní funkce kláštera, a i díky tomu dnes patří Solovky k nejnavštěvovanějším místům severního Ruska.

Jan Dvořák, Ústav pro studium totalitních režimů

Více informací (v ruštině, sdružení Memorial): http://www.memo.ru/history/NKVD/GULAG/r3/r3-317.htm


Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo