Jiří Bezděk

V roce 1927 odešel jako český učitel do SSSR. 1930 zatčen. Deportován na Solovecké ostrovy, poté na Sibiř. 1936 návrat do ČSR. Po válce perzekuován.

Narodil se 28. února 1907 ve Svébohově nedaleko Zábřehu jako jedno ze čtyř dětí drobného hospodáře a lesního dělníka. Nejdříve absolvoval obecnou dvoutřídní školu ve Svébohově, následně vychodil měšťanku v nedalekém Zábřehu. Po ukončení školy se živil příležitostnými pracemi. V osmnácti letech se dobrovolně zapsal k dvouleté vojenské prezenční službě u 27. pěšího pluku v Olomouci. Již během pobytu v Olomouci začal docházet soukromě na přednášky do učitelského ústavu. Do civilu odešel v roce 1926 v hodnosti četaře. Ve stejném roce pak vstoupil do KSČ.

Brzy po návratu z vojny se rozhodl přijmout nabídku svého známého evangelického vikáře Rudolfa Šedého ze sdružení Kostnická jednota, aby se stal učitelem v jedné z českých vesnic v Sovětském svazu. Již v říjnu 1927 proto nastoupil na místo učitele v české škole v obci Vyšehrad. Rok po příjezdu se oženil s Helenou Jandovou a ještě jako přesvědčený komunista vstoupil do Všesvazové komunistické strany VKS (b). Životní podmínky na Ukrajině se však počátkem 30. let začaly velmi rapidně zhoršovat. Se vzrůstajícími represemi, sílil tlak i na české krajanské vesnice. Již na konci 20. došlo k prvnímu zatčení a falešnému obvinění českých učitelů a příslušníků české menšiny na Ukrajině kvůli spolupráci s údajně „nábožensko-fašistickou organizaci Kostnická jednota", na počátku 30. let pak došlo k náhlému omezení kontaktů mezi českými krajany a Československem.

Dne 18. července 1930, jedenáct dní po narození svého prvního dítěte, byl po cestě do Kyjeva zatčen rovněž Jiří Bezděk. V následujících týdnech byl stejně jako dalších jednačtyřicet zatčených učitelů, vedoucích krajanských spolků, rolníků a dalších předních činitelů českých komunit, podroben vyšetřování ve věznici OGPU v Kyjevě.

Dne 25. srpna byla celá skupina obžalovaných převezena do Charkova, kde se opět opakovaly každodenní výslechy až do března 1931. Konečná obžaloba nakonec přinesla obvinění činitelů českých krajanských spolků, učitelů i jednotlivců z vyzvědačství, kontrarevoluční činnosti ve prospěch Československa a Francie, z agitace proti sovětské vládě a kolektivizaci a z náboženské agitace.

Proces s celou skupinou proběhl ve dnech 12.–14. června 1931 v budově klubu OGPU v Charkově. Mimořádným zasedáním Nejvyššího soudu SSSR bylo odsouzeno deset obžalovaných, včetně Jiřího Bezděka, k trestu smrti, pět k deseti letům těžkého žaláře a ostatních šest ke třem až osmi letům těžkého žaláře. Odsouzení k těžkému žaláři měli navíc po propuštění z vězení strávit dalších pět let ve vyhnanství. Od soudu byli odsouzenci znovu vráceni na samotky ve věznici v Charkově, zakrátko však byli odesláni do věznice pro politické vězně v Jaroslavli. V té době se s Bezděkem rozešla manželka a v důsledku tehdejšího hladomoru na Ukrajině zemřelo dítě.

Po dvou a půl letech v jaroslavské věznici, byl pak Bezděk společně s ostatními českými vězni dne 25. srpna 1933 převezen do nechvalně proslulého Soloveckého nápravně pracovního tábora OGPU, kde byli přiděleni na lesní práce v 8. úseku Bělomořsko-Baltického průplavu poblíž bývalé poustevny Savvatijevo. Čekaly zde na ně velmi tvrdé životní i pracovní podmínky. Sám Bezděk již při cestě na Solovecké ostrovy dočasně zešílel a jeho duševní problémy trvaly až do července 1934. Přesto však měl na rozdíl od jiných nakonec štěstí. Dne 18. července 1935, na den přesně pět let od zatčení, mu totiž bylo oznámeno zmírnění trestu na pět let vězení a pět let vyhnanství. O tři dny později tak mohl nastoupit do transportu a opustil Solovecké ostrovy.

Nejdříve byl přepraven vlakem do Murmansku, kde byl držen v centrálním táboře OGPU pro severské tábory. Následně byl s dalšími vězni přesouván přes Petrozavodsk, Leningrad, Vologdu, Vjatku (dnes Kirov), Perm na Ural, Sverdlovsk (dnes Jekatěrinburg) až do Ťumeně, kde se mu podařilo tajně zaslat dopis polskému Červenému kříži v Moskvě, který následně informoval československé úřady a Bezděkovy rodiče na Moravě o jeho osudu.

Z Ťumeně ho dále deportovali přes Omsk do Krasnojarsku. Začátkem září byl pak s dalšími osmdesáti vězni naloděn na parník na řece Jeniseji, který je měl zavézt do kežemského okresu na řece Angaře. Po několika dnech dorazili do Strělky, místa, kde se Angara vlévá do Jeniseje. Zde byli po čase opět naloděni na tři malé loďky tažené remorkérem, který je dovezl do městečka Kežma. Odtud pokračoval Bezděk dál v menším člunu, tentokrát již bez dozorců OGPU, společně s jedním Evenkem a několika domorodými ženami, až konečně 9. října 1935 přijel do obce Selengino.

Obyvatelé zdejší osady ovšem nepřivítali cizince s otevřenou náručí. Celou zimu tak Bezděk obcházel chatrče, nabízel výpomoc a žebral o jídlo. Úlevu od hladu mu přinesla až sezóna rybolovu, která začala koncem roku 1935. Rovněž místní Evenkové jej po čase přestali vnímat jako vetřelce. Pobyt ve zdejším vyhnanství ale nakonec trval pouhý jeden rok.

Dne 20. srpna 1936 přišlo náhle Bezděkovi povolení k vycestování do Československa. Po měsíčním putování na řekách Angaře a Jeniseji a cestě vlakem z Krasnojarsku dorazil 20. září 1936 do rodné vlasti.

Po svém návratu se uchýlil ke svým rodičům do rodného Svébohova a znovu se začal začleňovat do běžného života. K učitelskému povolání se již ale nevrátil, navíc mohl na Zábřežsku jen těžko najít odpovídající zaměstnání. Brzy se proto rozhodl odejít do Prahy, kde nastoupil jako smluvní úředník do Státního statistického úřadu. Vedle svého zaměstnání se začal věnovat i publikační činnosti. Jako hlavní téma mu posloužily vzpomínky na věznění a vyhnanství v SSSR.

Okupace českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 jako i další válečné události neměly zpočátku na život Jiřího Bezděka žádný výrazný dopad. Nadále byl zaměstnán ve Státním statistickém úřadu a nebýt rozhodného obratu ve vývoji válečných událostí po neúspěšném ruském tažení německých vojsk, zřejmě by jím zůstal. K 1. srpnu 1944 byl však z rozhodnutí nacistických úřadů přeložen ze Statistického úřadu k Veřejné osvětové službě, jejímž hlavním úkolem bylo propagovat nacistickou ideologii a podněcovat protisovětské nálady. Bezděk se stal jedním z referentů služebny pověřence pro osvětovou službu v okresech − konkrétně vedoucím 5. oddělení pro statistiku. Bezděkovým hlavním úkolem bylo proto jezdit po větších českých městech, aby zde českým dělníkům přednášel o svých zážitcích a „skutečných" poměrech v SSSR. V toto funkci pak setrval až do osvobození Československa v květnu 1945.

V rámci poválečné očisty veřejného života od okupantů, zrádců, kolaborantů a lidí spolupracujících s okupačním režimem byl však Jiří Bezděk již 29. května zatčen. Dalších několik měsíců byl kvůli své angažovanosti za války vyšetřován ve věznici na Pankráci.

V říjnu 1945 ho sice propustili z vazby, vyšetřování však pokračovalo na svobodě. Nakonec bylo polovině roku 1946 trestní řízení zastaveno a Bezděk definitivně zproštěn viny. V tu dobu již pracoval jako učitel na učňovské odborné škole při dole Pluto v Louce u Litvínova.

Na konci roku 1946 byl jmenován vedoucím výchovy hornického dorostu při Severočeských uhelných dolech Most a po dalších čtyřech letech dokonce převzal funkci vedoucího odboru tzv. Lánské akce (organizovaný nábor pracovních sil) při Severočeských uhelných dolech. Na vedoucí pozici však vydržel pouhých 14 měsíců – v červnu 1951 byl totiž z politických důvodů (oficiálně v důsledku špatného plnění svých povinností) propuštěn. Následně se uchytil pouze jako pomocný dělník u n. p. Průmstav v Mostě.

Již od začátku 50. let probíhaly procesy s vedoucími pracovníky znárodněných dolů a předními báňskými odborníky téměř ve všech uhelných revírech a ani severočeský revír nebyl výjimkou. Jedním z mnoha zatčených odborníků a pracovníků SHD se stal znovu i Jiří Bezděk. Zatčen byl 28. ledna 1952 přímo na pracovišti a poté eskortován do vazební věznice v Litoměřicích, kde probíhalo několikaměsíční vyšetřování.

Hlavní líčení se skupinou Adolf Vinkler a spol., do níž byl zařazen i Jiří Bezděk, se konalo mezi 16.–18. listopadem 1953 před Krajským soudem v Ústí nad Labem. Všichni obvinění z tohoto procesu byli soudním senátem uznáni vinnými z trestného činu sabotáže a odsouzeni k vysokým trestům – konkrétně Jiří Bezděk k 18 letům odnětí svobody. Trest si nejdříve odpykával v litoměřické věznici, v říjnu 1957 ho přeložili do věznice na Mírově. Bezděk se i z vězeňské cely samozřejmě snažil o revizi svého případu, jeho snahy však vycházely řadu let naprázdno. Na svobodu byl nakonec propuštěn až na základě amnestie prezidenta republiky Antonína Novotného z 9. května 1960.

Několik následujících týdnů po propuštění žil u své bývalé rodiny v Litvínově, poté se přestěhoval do Jablonce nad Nisou, kde byl zaměstnán ve výrobě bižuterie v družstvu SVED. Z vězení se však vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1967 musel být hospitalizován v sanatoriu v Křemýži u Teplic. Jiří Bezděk zemřel 16. září 1968 ve svých 61 letech, tedy necelý měsíc po invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Doplňující literatura o Jiřím Bezděkovi:


Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo