Alexandr Snovskij - Vězeň z Mrtvé trati

Mladý student toužil po jediném – stát se zvěrolékařem a pracovat se zvířaty. Jeho cesta z přednáškových sálů a učeben na univerzitě však vedla do podzemních výslechových místností a z nich do pracovních táborů na dalekém severu. Lásku ke zvířatům si v pekle gulagu vzít nenechal. Nakonec násilně přerušené studium dokončil a stal se zoo inženýrem. Svůj život na svobodě zasvětil osvětě o hrůzách stalinských represí a sepisování vzpomínek na léta strávená v pracovních lágrech.

Publikováno v rámci vzdělávacího programu Gulag XR

Alexandr Snovskij se narodil 8. srpna roku 1928 v Leningradě do dělnické rodiny. „Žili jsme velmi skromně, otec pracoval v továrně a matka nepracovala.“ V roce 1941 byla rodina Snovských kvůli válce evakuována do obce Velikoje pod Rybinskom v Jaroslavské oblasti. Na koňském statku, kde s rodiči žil, se zrodila jeho velká láska ke zvířatům a hlavně koním. Když se na konci války rodina vrátila zpátky do města, Alexandr se, plný očekávání a nadšení zasvětit svůj život pomoci zvířatům, přihlásil na veterinu.

Bezstarostného studentského života si však dlouho neužíval. V Roce 1949 byl zatčen a obviněn z protisovětské činnosti. „Studoval jsem druhý ročník veterinárního institutu. Mám velmi rád zvířata, zasvětil jsem jim celý život."

Zatčení na lekci marxismu-leninismu

Najednou mě ze školy, z hodiny marxismu-leninismu, předvolali k výslechu. A odvezli mě do „Velkého domu“, vzpomíná Alexandr, jak se ocitl v sídle tajné policie NKVD v Leningradě. Na místě, které bylo neblaze proslulé mučením vězňů. A důvod? Alexandrův známý ho udal za jeho slova, kterými měl zpochybňovat Stalinovu politiku.

Alexandr brzy zjistil, že vězeňská sestava je velmi pestrá. V celách na verdikt soudu čekali nejrůznější lidé. Kromě těch, kteří se tam octli za kriminální trestné činy, se setkal i s politickými vězni, které do vězení, stejně jako jeho, poslal paragraf 58. „V cele jsem se seznámil s velmi zajímavým člověk, jmenoval se Šimanovskij a byl to doktor věd. Ten už seděl podruhé, byl to arabista a do ruštiny přeložil Korán. Byli tam také dva studenti, oba historici.“

„Víš, kam ses dostal? Na gestapo!“

Kromě ztráty svobody čekala Alexandra ve věznici srážka s mnohem hmotnější manifestací zvůle represivního systému v Sovětském svazu. Výslechy se často neobešly bez bití a mučení, v němž se mnozí vyšetřovatelé vyžívali se sadistickým uspokojením. „Vyřezávané, těžké křeslo. Ruce spoutané vzadu za opěradlem“, vzpomíná Alexandr jak se na jednom takovém výslechu ocitl. „Obrovský chlap s pramenem vlasů přilepeným na čele. A napravo od něj stál plukovník. Víš, kam ses dostal?“ zahřměl plukovník, kterého předcházela jeho děsivá pověst a všichni vězni se ho báli. „Ano, vím.“ Odpověděl Alexandr, který s hrůzou nahánějícím komisařem zatím neměl osobní zkušenost. „Kam?“ pokračoval plukovník v tom, co uměl nejlépe – kladení otázek. „Na Gestapo.“ Neodpustil si Alexandr provokativní odpověď, za kterou byl ihned potrestán. „Ani jsem nezpozoroval jak se mihla plukovníkova pravá pěst. Probral jsem se vleže na zemi i s křeslem, hrozně mě bolely ruce v poutech. On měl přezdívku kladivobijec. Znali ho všichni vězni ve Velkém domě. Když ho povolali, když přišel, strašně nás bil. Poznal jsem to sám na sobě.“ Alexandr byl pod neustálým psychickým tlakem, vystaven krutému fyzickému týrání. Nedlouho po prvním setkání mu stejný násilnický vyšetřovatel vykloubil čelist. „Jíst jsem nemohl. Mohl jsem jen pít vodu oslazenou cukrem.“

Ani ponižováním, ani bitím dostat z Alexandra přiznání nedokázali. Pokusili se tedy zlomit jeho vůli izolací od spoluvězňů. „Na samotce jsem strávil tři měsíce.“ Ani s touto strategií neuspěli a proces zkoumání důkazů a výslechů nakonec ukončili. „Když vyšetřování skončilo, nikam mě k soudu neodvezli. Přímo v budově věznice mě soudce a dva přísedící odsoudili k deseti letům pracovních táborů.“ Tak zvaná Trojka - lidový komisariát pro vnitřní záležitosti NKVD se skládala ze tří úředníků, jejichž úkolem bylo udělit obviněným trest ve zrychleném, zjednodušeném řízení, které probíhalo za zavřenými dveřmi bez přístupu veřejnosti. „Rozsudek jsem přijal lhostejně,“ rozvzpomíná se Alexandr na své pocity bezprostředně poté, co nad ním členové Trojky, soudci i porotci zároveň, vynesli verdikt. „Výčet článků uvedených v obžalobě mi nic neříkal: nejsem právník. Byl jsem z toho všeho tak unavený, že jediné, co jsem chtěl, bylo vidět lidi a nadýchat se čerstvého vzduchu.“

Začátek strastiplné cesty

Vězni byli z vyšetřovací vazby nebo věznice často odváženi pod rouškou noci nebo byla transportní vozidla různě maskována. Iluzi dokonalé sovětské společnosti bylo nutné udržovat ze všech sil. A do snu o spravedlivém systému a rovnosti tisíce lidí mířících v dobytčácích na Sibiř nezapadaly. „Z Velkého domu mě odvezli v autě s nápisem maso nebo mléko, to už si nepamatuju. Bylo to někde u Moskvy. A tam vlastně začala moje cesta.“ Vlak byl přeplněný lidmi mířícími na východ, do pracovních táborů, z nichž se mnozí nikdy nevrátili. „Žádný prostor tam pro mě nebyl, spal jsem pod palandami, na podlaze. A když se uvolnilo místo, přestěhoval jsem se nahoru na pryčnu.“ Během věznění a transportu se teprve devatenáctiletému Alexandrovi začal skládat obraz zrůdné mašinerie sovětského represivního systému ve své hrůzné komplexnosti.

Mladí i staří, chudí a bohatí, dělníci nebo intelektuálové… ti všichni mohli čistkám padnout za oběť. Kdo je vinný nebo nevinný nehrálo roli. Některá jeho setkání s dalšími vězni měla mít obrovský vliv na jeho další život v táboře. „Když jsme jeli transportem po železnici na trase Leningrad-Krasnojarsk, na jedné pryčně se mnou ležel leningradský profesor, neurochirurg Adam Stanislavovič Paškovskij. A on mi povídá: Sašo, vy nemáte žádnou odbornost, v lágru vám bude zle…latinu jste se učil? Ve druhém ročníku jsme se už latinu učili a anatomii také. Tak já z vás udělám zdravotníka!“ Jedno náhodně vzniklé přátelství v otřesných podmínkách transportu mohlo později vytvořit hranici mezi životem a smrtí v táboře.

Dva měsíce jako lodní náklad

Transpolární magistrála, dnes kvůli své nedokončenosti nazývaná také Mrtvá trať, byla jedním z nejtragičtějších projektů celého mechanismu represí v Sovětském svazu. Velkolepý plán Velké severní železnice měl propojit nehostinné oblasti severní Sibiře s civilizací. První návrhy vznikly už v roce 1928, ale s výstavbou se začalo až po válce, v roce 1947. Masivní dílo počítalo se zapojením obrovského množství dělníků. V jednu chvíli tak na železnici v obou směrech pracovalo na osmdesát tisíc vězňů gulagu. Téměř tisíc pět set kilometrů železnice mělo propojit města Čum, Salechard a Igarka.

Dokumentaci pozůstatků tzv. Mrtvé trati se věnovaly tři expedice týmu Gulag.cz v letech 2009, 2011 a 2013

A právě do Igarky, za polární kruh, směřoval Alexandr v dalším transportu z Krasnojarsku, kam z Leningradu dojel vlakem. Do izolované a špatně přístupné oblasti se vězni plavili na nákladních lodích po řece Jenisej téměř dva měsíce.

Podmínky cesty byly strašné. Nedostatek jídla, špatná hygiena a neustálá hrozba násilí ze strany jak dozorců, tak spoluvězňů odsouzených za kriminální činnost. I tady panovala přísná hierarchie a přestože si byli zdánlivě všichni vězni ve své bezvýchodné situaci rovni, ti kriminální měli díky nakradeným věcem z transportů a čilému obchodu s dozorci různá privilegia. „Už tam bylo jakési sociální rozvrstvení,“ vybavuje si Alexandr další úroveň nespravedlnosti, proti níž nebylo možné se vymezit, natož s ní bojovat. „Nám dávali suchary a vodu, pokud ji bylo do čeho dát. Ostatní pili například z čepice. Jak se komu podařilo.“ V podpalubí lodí, pod zamřížovanými poklopy si své úlovky schraňovali kriminální vězni. Kradené oblečení, boty nebo opasky házeli nahoru strážným se samopaly. „A vojáci jim zase dolů házeli špek, salám, chleba i papirosy,“ vzpomíná Alexandr na oboustranně výhodnou transakci.

Železnice odsouzená k zániku

Celý projekt železnice neměl reálný strategický význam. Těžce vybudované a smrtí vězňů vykoupené železniční náspy zamýšlené magistrály se v podmínkách permafrostu neustále hroutily a v létě je zalévala povodeň. Namáhavá a nebezpečná práce se stávala nekonečnou. Na to, proč výstavba tak ohromného a nepraktického projektu vůbec začala, nepanuje jednotný názor. Podle jedné z teorií se na začátku druhé světové války Stalin zalekl nacistických ponorek v Arktice a Transpolární magistrála měla vést k budoucímu novému přístavu u Severního ledového oceánu. Jiná verze říká, že chtěl propojit niklové doly s továrnami na západě Sovětského svazu. Jedno je ale jisté, po jeho smrti byla stavba přerušena a po rozsáhlé amnestii bylo z lágrů propuštěno i velké množství vězňů, kteří se na stavbě nikdy nedokončené magistrály, podíleli. Mnozí se ale osvobození z lágrů nedožili a zemřeli přímo na stavbě, v táborech v okolí trati nebo v transportním táboře v Igarce.

Mrtví na Mrtvé trati

Práce v lesech a mokřinách v surovém klimatu dalekého severu, kde teplota v půlročním zimním období klesala pod čtyřicet stupňů Celsia byla extrémně náročná. První vězni byli nuceni přežívat v zemljankách a dlouhé hodiny pracovat na arktickém mrazu bez možnosti ohřát se. Stavět na věčně zmrzlé půdě v nehostinných podmínkách tundry a tajgy, s minimem jídla stálo mnoho vězňů život. Alexandr měl po příjezdu do tábora štěstí. Díky známosti s lékařem z transportního vlaku se na jeho radu nechal zařadit mezi zdravotníky a nejdříve nebyl zařazen na těžkou práci v terénu. Brzy však byla jeho nezkušenost odhalena a přiřazení k dělníkům na stavbu trati se nevyhnul. „V rámci železniční brigády jsme stavěli a montovali železniční trať. Pokládali jsme pražce a můj úkol byl zatloukat skoby takovým dlouhým kladivem.“ V případě, že se dvě, proti sobě položené kolejnice nesetkaly, bylo třeba přitáhnout je k sobě, přesahující části rozříznout a nastavit. „Tak si představte, jaké to je, ručně, čepelí, přeříznout kolejnici. Ale sovětský člověk přeci zvládne i tohle!“ dodává Alexandr trpce.

Touha přežít…a nezapomenout

Smrt v gulagu byla všudypřítomná. „Každý den ze sedmitisícového tábora vynášeli mrtvá těla. Ráno do člověka šťouchnou a on se neprobouzí. Tak se podívají. Spávalo se s přikrytou hlavou. Když má u obličeje námrazu, tak žije. Když námrazu nemá, je už mrtvý.“ Každý se snažil hlavně přežít. V rámci omezených možností, které striktní režim tábora nabízel, se často hledaly způsoby jak pravidlo nebo nepsaný zákon ohnout či přímo obejít.

I když v lágru žili muži i ženy odděleně v různých barácích, ke kontaktu mezi nimi docházelo přísným zákazům navzdory. Například, když si vyměňovali dopisy. Někdy byl ale předmětem těchto tajných výměn mnohem specifičtější „kontraband“, jak vzpomíná Alexandr: „Z mužské části jsme do ženské házeli malé lahvičky s „tekutinou“. Ženy doufaly, že s její pomocí otěhotní a alespoň na chvíli se osvobodí od otrocké práce.“ Těhotné ženy se totiž mohly alespoň na krátkou dobu spolehnout na fakt, že místo dřiny na stavbě trati nebo v lese budou přeřazeny na fyzicky méně náročnou práci jako obsluha skladu nebo kuchyně.

(3D fotogrammetrický model vězeňské vesty nalezené v opuštěném táboře během expedice na Mrtvou trať)

Alexandr v nelidských podmínkách v táboře přežil šest dlouhých let. Po smrti Stalina byla stavba železnice rychle zastavena a vězni byli převeleni na jiné stavby Gulagu. Alexandr Snovskij se dostal do Dudinky ještě více na sever po Jeniseji, odkud vedla samostatná železniční větev do Norilsku, místa, kde vězni těžili uhlí, nikl a další vzácné kovy.

V roce 1955 byl nakonec osvobozen a na rozdíl od většiny bývalých vězňů gulagu mu bylo dovoleno vrátit se do rodného Leningradu. Pracoval jako inženýr zoologie a vyučoval biologii. Svůj život po gulagu zasvětil kromě pomoci zvířatům i osvětě. Své vzpomínky na život v lágru sepsal v několika knihách a stal se předsedou petrohradské organizace obětí politických represí. Doufal, že památka téměř milionů obětí gulagu nebude nikdy zapomenuta. Alexandr Snovskij zemřel v květnu 2020.

zpracovala Judith Krulišová

 

Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo