Historie Gulagu

Systém koncentračních a nápravně-pracovních táborů začal v Sovětském svazu vznikat již od roku 1919 a svůj „rozkvět“ zažil za Stalinovy hrůzovlády. Gulag je vlastně zkratka (užívaná od roku 1930) pro Hlavní správu táborů (Glavnoe Upravlenie LAGerej), což bylo speciální oddělení tajné policie a ministerstva vnitra SSSR určené pro využití fyzické práce vězňů. Kromě kriminálníků či recidivistů tvořili velkou část vězňů Gulagu zcela nevinní lidé zavření z nejrůznějších politických důvodů, na základě smyšlenek, pouhé národnostní příslušnosti nebo dokonce i bez zjevné příčiny.

Tito političtí vězni trpěli nejvíce, neboť kromě brutálních podmínek těžké práce a zvůle dozorců byli vystaveni též teroru ze strany kriminálních vězňů. Odhady historiků uvádějí celkový počet vězňů Gulagu na 15–18 milionů, z nichž nejméně 1,5 milionu pobyt v táborech nepřežilo. Obětmi sovětského Gulagu nebyly jen národy SSSR, ale i občané dalších zemí – Čechoslováci, Poláci, Maďaři, Francouzi, Američané aj.

Obrovská síť táborů rozmístěná po celém území SSSR čítala přes 50 táborových správ, pod něž spadaly stovky až tisíce jednotlivých táborů (jejich celkový počet se dohaduje až na 30.000). Otrocká práce vězňů byla využívána na těžbu dřeva, práci v dolech či na různých gigantických stavbách (Bělomořský kanál, přehrady, silnice, železniční trati). Po smrti Stalina v roce 1953 počet vězňů výrazně poklesl a oficiálně byl Gulag zrušen v roce 1960. Ovšem i poté existovala řada pracovních kolonií, kde byli drženi i političtí vězni či sovětští disidenti, i když ne již v tak otřesných podmínkách a takovém počtu, jako za Stalina. K tradici zavírání politických odpůrců do trestaneckých pracovních táborů se bohužel Rusko vrací i v posledních letech.

Jak se měnil Gulag

1917

Ruský Bolševický puč zrodil nový typ zločince: „třídního nepřítele“, za něhož však lze účelově označit prakticky libovolného člověka.


1918

Trockij a Lenin se zabývají myšlenkou zřídit pro třídní nepřátele koncentrační tábory, kde budou trestaní provádět nekvalifikované práce. Jsou k tomu využity mj. tábory po bývalých válečných zajatcích, propuštěných po Brest-litevském míru. Správou táborů je pověřena Čeka, tajná policie, předchůdkyně NKVD a KGB.


1919

Prezidium Všeruského ústředního výkonného výboru přijalo dekret o vzniku táborů nucených prací. Dekret začal platit 15. dubna 1919.


1920

V oblasti Bílého moře vzniká první modelový tábor budoucího systému Gulagu. Pro jeho potřeby jsou postupně využívány objekty bývalého pravoslavného kláštera na Soloveckých ostrovech. Vězněni jsou zde zpočátku reální političtí protivníci bolševiků (členové protibolševických, zejména levicových politických stran, vzdělanci, příslušníci „bílých“ armád).


1923

Solovecké ostrovy se stávají centrem systému táborů na severu Ruska, který je přejmenován na „Severní tábory zvláštního určení“. Označují se zkratkou SLON. Šlo v té době o jediný táborový komplex spravovaný státní policií GPU.


1929

Stalin přichází s programem rychlé industrializace a pětiletek. Politbyro rozhoduje zřídit jednotnou síť táborů nahrazující dosavadní způsob dvojího vězeňského systému pro třídní nepřátele a kriminální zločince. Tábory má za úkol spravovat tajná policie.


1931/2

Souostroví táborů rostou tam, kde vznikají obří hospodářské projekty, jako je kanál z Bílého do Baltského moře, dobývání zlata na Kolymě, stavby komunikací, ve 2. polovině 30 let stavba Bajkalsko amurské železniční magistrály atd.


1934

Vzniká Hlavní správa táborů (Glavnoje upravlenije lagerej, GULAG – tato zkratka se nepravidelně objevuje od roku 1930) podřízená Lidovému komisariátu vnitra SSSR, která přebírá správu prakticky všech sovětských vězeňských zařízení. Zkratka názvu tohoto správního orgánu se později ujala jako všeobecné označení sovětských věznic a táborů (sovětského vězeňského systému)


1936/8

Období Velkého teroru, ke kterému dal podnět Stalin. Čistky se dotýkají zejména nejvyšších představitelů komunistické strany, armády, státních úřadů i vedení Gulagu. Mnoho lidí je popraveno, zbytek poslán do táborů, které však nemohou masový příliv vězňů zvládnout. Úmrtnost vězňů stoupá až na trojnásobek.


1939/40

Začátek druhé světové války znamená jednak příliv vězňů deportovaných z území nově obsazených Sovětským svazem (východní Polsko, Pobaltí, Besarábie) jednak propouštění určitých kategorií vězňů pro potřeby Rudé armády.


1945

Přichází nová vlna zatýkání, která řádí v řadách Rudé armády, bývalých německých zajatců a etnických menšin včetně sovětských Židů.


1948/9

Stalin zahajuje výstavbu nových megalomanských projektů, například kanálu Volha – Don, nových elektráren, přehrad a komunikací. Jsou mezi nimi i Mrtvá trať nebo tunel a železnice na ostrov Sachalin – oba jsou ihned po Stalinově smrti zastaveny.


1953

Umírá Stalin, vlády se na krátký čas ujímá Lavrentij Berija, vyhlašuje amnestii, která se ovšem týká především vězňů odsouzených za drobné kriminální činy, zcela pomíjí politické vězně.


1954

Za Nikity Chruščova dochází k rozsáhlému propouštění a následnému přezkoumávání téměř čtyř milionů případů politických trestných činů. Nastává doba, která se označuje jako tání.


1957

Na základě reformy je systém Gulagu zrušen. Řada lágrů je likvidována. Ekonomika SSSR přestává stavět na otrocké práci vězňů.


1960

Političtí vězni nezmizeli, významně jich však ubylo a disidenti jsou nyní zavírání za skutečnou opozici vůči režimu. Putují nejčastěji do pracovních táborů v Mordovii nebo okolí Permu na Uralu. Také oni si odpykávají trest v hrozných podmínkách (hlad, nemoci, znásilňování), ale tábory už nemají tak likvidační podobu jako v minulých obdobích. Řada disidentů byla nuceně umístěna do psychiatrických léčeben, kde podstupovala kruté „léčebné“ procedury.


Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo