Karol Hučko

Narodil se roku 1926 v Šale na Slovensku. Otec pracoval jako námezdní dělník, matka zůstávala se čtyřmi dětmi v domácnosti. Původně navštěvoval slovenskou školu. Když ale jih Slovenska obsadili v listopadu 1938 Maďaři, čekaly ho ještě dva roky v maďarské měšťanské škole.

Po ukončení základní školní docházky se šel učit na holiče, řemeslu se vyučil v roce 1943. V té době byl již členem maďarské polovojenské mládežnické organizace Levente. I proto se dobrovolně přihlásil na výzvu maďarského ministerstva národní obrany k výcviku leteckých mechaniků. Nejdříve však musel absolvovat tříměsíční základní vojenský výcvik, který započal v červnu 1944 u 22. pěšího pluku v Komárně. Protože se však začátkem září 1944 sovětská vojska již blížila k maďarským hranicím, vyslalo maďarské velení celý pluk k obraně východních hranic v Sedmihradsku. Transportem dorazili jeho vojáci do města Csíkszereda (dnes rumunské Miercurea Ciuc), odkud se přemístili do hor, aby zde prováděli zákopové práce. Po třech týdnech obranných bojů, ale nakonec začátkem října padl téměř celý pluk do sovětského zajetí.

Zhruba po týdnu stráveném v provizorním táboře byli všichni maďarští zajatci deportováni do většího sběrného tábora ve městě Sováta. Odsud museli po pár dnech pokračovat pěšky do Brašova, kde ve velkém sběrném táboře strávili zhruba tři týdny.

Následně je přes Ploješti (Ploiești) vyvezli vlakem do SSSR. Po třítýdenní cestě dorazili v polovině listopadu 1944 do místa vzdáleného cca 10 km od města Čeljabinsk (st. Šagol), kde se nacházel největší sběrný tábor pro válečné zajatce označený číslem 1. Zde zůstávali až do března 1945 v karanténě. Poté přišla komise, která roztřídila vězně dle jejich zdravotního stavu na práci. Huczko patřil zprvu do druhé kategorie vězňů, kteří pracovali na stavbách. To se však brzy změnilo.

Po dalším měsíci ho i s dalšími vězni třetí kategorie přemístili na kolchoz spravovaný lágrovým velitelstvím. Vězni zde obhospodařovali přilehlá pole a pěstovali potraviny pro celý táborový komplex. V táboře označeném č. 4, kde byly životní podmínky nadstandartní, nakonec strávil dva roky. Kromě práce na poli byl jistou dobu zařazen i na těžší práce v kamenolomu. Po opětovném zhoršení jeho zdravotního stavu se znovu vrátil k práci v kolchoze a v zimě pak byl zaměstnán i na stavbách, mj. domů pro válečné invalidy.

Z čeljabinského zajateckého tábora začali maďarské zajatce propouštět začátkem roku 1948. Huczko ale odjel až transportem v září 1948. Cesta zpět do Maďarska trvala dva týdny – následně ho přes repatriační tábor v Máramarossziget (Rumunsko-Sighetu Marmaṭiei), kde proběhla první identifikace a selekce propuštěných zajatců, společně s několika Čechoslováky odvezli do Čierne nad Tisou, a odsud dále do sběrného tábora v Košicích.

Přes Žilinu, Leopoldov a Galantu dorazil Karol Huczko dne 29. září do Šale. Doma zjistil, že jeho otec zahynul během války na ruské frontě. Po návratu nejdříve pracoval příležitostně na stavbách. V roce 49 pak narukoval do československé armády – pětiměsíční základní vojenskou službu si odsloužil v Jičíně. V roce 1950 nastoupil jako zaměstnanec k Československým státním drahám, kde pracoval až do důchodu.

Příběh byl zpracován výzkumníky z Ústavu pro studium totalitních režimů v rámci projektu Středoevropská mapa Gulagu.


Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo