Katyňský masakr: Odstraněný památník připomínal i oběti z českých zemí

V ruském městě Tver nechali začátkem května 2020 odstranit z budovy bývalé věznice NKVD dvě pamětní cedule připomínající popravené sovětské občany a také část obětí tzv. Katyňského masakru zastřelených právě před 80 lety. Tato hanebná událost se nás týká víc, než by se na první pohled mohlo zdát - mezi oběťmi z Tveru bylo totiž i více než sto rodáků z českých zemí.

Článek vyšel 20. května 2020 na portále Aktuálně.

Za sovětských dob se starobylé ruské město Tver jmenovalo Kalinin. K původnímu názvu se vrátilo v roce 1990 a o rok později v rámci nesmělých snah vyrovnat se s dědictvím sovětských represí a stalinského teroru byly na fasádu místní lékařské univerzity, kde dříve sídlila tajná služba NKVD, nainstalovány dvě pamětní cedule s následujícími nápisy: „Na památku umučených. Ve 30.-50. letech zde bylo ředitelství NKVD-MGB v Kalininské oblasti a jeho vnitřní vězení“ a „Na památku Poláků z tábora Ostaškov zabitých NKVD v Kalininu jako varování světu“.

Tito Poláci tvoří část z téměř 22 tisíc obětí tzv. Katyňského masakru. Zdaleka ne všichni byli zabiti přímo v Katyni. Přes šest tisíc polských zajatců, kteří byli nejdříve drženi v táboře Ostaškov, totiž bylo v průběhu dubna a května 1940 popraveno právě ve věznici NKVD v Kalininu, na jejímž místě dnes stojí budova tverské lékařské univerzity. Zastřelení byli naloženi na nákladní automobily a pohřbení do masových hrobů u 30 kilometrů vzdálené obce Mědnoje.

Český rozměr

Tato tragédie má i nepříliš známý český rozměr. Jak již v 90. letech upozornil historik Mečislav Borák, mezi popravenými v rámci celého Katyňského masakru bylo i 350 jmenovitě určených obětí, které měly přímou souvislost s územím dnešní České republiky. Nedávno tento fakt připomněl i server Aktuálně. Mrtví pocházeli většinou z Těšínska, jež bylo po Mnichovu v říjnu 1938 z podstatné části přičleněno k Polsku. Šlo tedy převážně o lidi hlásící se k polské národnosti, kteří se na území dnešní České republiky narodili nebo v době vypuknutí války tu bydleli a pracovali a dodnes u nás žijí mnozí jejich příbuzní. Jako vojáci polské armády narukovali koncem léta 1939 na frontu proti hitlerovskému vpádu nebo jako příslušníci policie, četnictva a jiných státních složek evakuovali před frontou na východ Polska, kde byli spolu s vojáky koncem září 1939 zajati Rudou armádou, jež nečekaně vpadla Polákům do zad. Polští zajatci pak byli na příkaz nejvyšších sovětských vůdců hromadně povražděni. Mezi mrtvými bylo i několik Čechů.

Podle databází sdružení Memorial mezi 6295 oběťmi poprav v Kalininu, jejichž pamětní deska byla nyní odstraněna, bylo nejméně 126 osob narozených na území českého Těšínska – v Orlové, Karviné a dalších nám důvěrně známých městech. Jejich osudy, jakož i údaje o všech ostatních zavražděných, známe díky obsáhlé trojdílné knize „Zabiti v Kalininu, pohřbeni v Mědném“, kterou v loňském roce vydalo sdružení Memorial v Moskvě. Na vydání této unikátní publikace sdružení vybralo v přepočtu více než půl milionu korun od drobných dárců v rámci crowdfundingové kampaně. Ve stručných medailoncích tak můžeme najít například následující příběhy:

- Rudolf Börner, narozen 1914 v Darkově (dnes součást Karviné), v letech 1936-1938 sloužil v československé armádě, od 3. 11. 1938 sloužil u policie v Petřvaldu. V říjnu 1939 se nacházel v táboře pro válečné zajatce, 26. 10. dopraven do Ostaškovského tábora spadajícího pod náčelníka UNKVD Kalininské oblasti. Zastřelen v době mezi 29. 4. – 1. 5. 1940.

  • Jan Biland, narozen 1911 v obci Lazy (dnes součást Orlové), sloužil v československé armádě, v říjnu 1938 po záboru Polskem sloužil na policejním komisařství ve městě Těšín. V dubnu 1940 se nacházel v Ostašovském táboře. Zastřelen v době mezi 29. 4. – 1. 5. 1940.

  • Erich Wolf, narozen 1919 v Broumově na východě Sudetské oblasti. Čech, občan Československa. Od roku 1936 žil v Praze a pracoval jako ošetřovatel na chirurgii. V lednu 1939 narukoval jako obyvatel Sudet do německé armády, sloužil ve vojenské nemocnici. V říjnu 1939 dezertoval z německé armády společně se dvěma raněnými polskými zajatci, které měl dopravit do koncentračního tábora u Varšavy. Dne 8. 10. 1939 přešel sovětsko-německou demarkační linii u města San a byl zadržen příslušníky Rudé armády. 16. 12. 1939 byl dopraven do Ostašovského tábora. Odtud byl předán pod správu UNKVD Kalininské oblasti. Zastřelen v době mezi 11. 5. – 13. 5. 1940.

Zločiny v Kalininu jsou dobře zdokumentovány. K dispozici jsou archivní materiály i výpovědi svědků. Existuje dokonce na video natočená výpověď bývalého velitele UNKVD Kalininské oblasti Dmitrije Tokarjeva, který se poprav osobně zúčastnil a v roce 1991 ve svých 88 letech vypovídal před vyšetřovateli Hlavní vojenské prokuratury, která popravy polských zajatců vyšetřovala. Víme tak, že hlavním popravčím byl nechvalně známý kat NKVD Vasilij Blochin, který požíval přímé důvěry Stalina a osobně za svou „kariéru“ zastřelil přes 10 tisíc lidí. „Na vlastní oči jsem viděl tu hrůzu. Blochin si oblékl speciální oděv: hnědou koženou čepici s kšiltem, dlouhou hnědou koženou zástěru, hnědé kožené rukavice až na loket. Hluboce to na mne zapůsobilo – před sebou jsem viděl kata“, vzpomínal Tokarjev. První noc Blochin zastřelil 343 lidí, další dny už ale nařídil nevodit na popravu víc než 250 lidí. Po skončení každé série poprav se prý Blochin dlouho důkladně umýval a poléval kolínskou vodou, avšak zápach krve a smrti z něj byl stále cítit. Všichni zúčastnění (celkem se na celém procesu v nejvyšším utajení podílelo 30 příslušníků NKVD) pak šli mohutně pít. Masakr to byl tak šílený, že podle Tokarjeva mnozí z nich během několika měsíců po popravách sami spáchali sebevraždu.

V létě 1991 byla v Mědném provedena první exhumace těl (masové hroby se nacházely na území rekreačních chat NKVD a podařilo se je najít i díky výpovědi Tokarjeva) a na podzim byla instalována první pamětní cedule. O rok později pak druhá, připomínající právě oběti z řad polských (a českých) zajatců. V té době o popravách a jejích obětech nikdo nepochyboval.

Atentát na paměť

Po bezmála 30 letech bohužel začínají mít navrch lidé, kteří sovětské zločiny popírají. Žádost o odstranění cedulí podali v červnu 2019 místní komunisté v Tveru s tím, že památníky „očerňují sovětskou historii“ a mají „negativní vliv na vyrůstající generace“. Tématu se chytly nejrůznější obskurní spolky jako „Viťjaz“, který se snaží o vojensko-patriotickou práci s mládeží. Podle jeho předsedy Alexandra Ivanova si Poláci smrt zasloužili, protože byli nepřáteli lidu. Zároveň se v Tveru uskutečnila prezentace knihy amerického revizionisty Grovera Furra, který naopak zpochybňuje odpovědnost NKVD za Katyňský masakr (a také obhajuje Stalina, lituje rozpadu SSSR a je přesvědčen o skutečné vině obětí tzv. Moskevských procesů z let 1935-1938). I když si tyto spolky a pseudohistorici vzájemně odporují a v Rusku je jen málokdo bere vážně, v atmosféře celostátní glorifikace sovětské minulosti svůj vliv nakonec mají. V prosinci 2019 tverská prokuratura navrhla desky odstranit s odůvodněním, že se nepodařilo dohledat původní povolení k jejich instalaci v roce 1991. A nyní 7. května tento návrh místní stalinisti uskutečnili.

Odstranění desek se v Rusku setkalo s velkou vlnou odporu a protestů, včetně reakcí z nejvyšších míst (protesty samozřejmě přišly i z Polska). Válka o paměť totiž zuří především v Rusku samotném a k nám se dostanou většinou jen její ozvuky zabalené do černobílého vidění.

Sdružení Memorial, které mapuje sovětské represe už od konce 80. let a nyní samo čelí velkému tlaku ze strany státu, k odstranění cedulí vydalo prohlášení pod názvem Atentát na paměť:

„Demontáž těchto desek není jen vandalismus. Jedná se o zločin proti historii, zneuctění památky našich spoluobčanů a polských válečných zajatců zabitých ve sklepech této budovy, další pokus o popření známých a opakovaně zdokumentovaných zločinů stalinského režimu. (…) Je dvojnásob nechutné, že se tak stalo provokativně v předvečer 75. výročí Vítězství. Tverské úřady se nezastavily před tím, aby zneuctily náš svátek. Pokud vláda Ruské federace nepodnikne okamžité a rozhodné kroky, budou na stránkách novin po celém světě články o výročí Vítězství publikovány vedle informací o likvidaci paměti jednoho z nejzávažnějších zločinů druhé světové války v Rusku.“

Pravdou je, že událost neunikla pozornosti zahraničních médií, i u nás se o ní hojně informovalo. A pravdou také je, že velké podpory se krok k odstranění cedulí v Tveru nedočkal ani z dalších oficiálních míst. Memorial má podporu bývalého ruského ombudsmana a senátora za Tverskou oblast Vladimira Lukina, negativně se vyjádřili i členové ruské Rady prezidenta pro lidská práva. Ti ve svém prohlášení z 8. května žádají prověřit zákonnost takového rozhodnutí:

"Rada je těmito informacemi hluboce znepokojena, protože tento návrh neobsahuje přesvědčivé argumenty týkající se nutnosti demontovat pamětní desky, zejména v předvečer 75. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce. Rozhodnutí orgánů města Kalinin z roku 1991 o instalaci desek zůstává v platnosti, státní zastupitelství nepřijalo žádná opatření k jeho zrušení. V tomto ohledu Rada žádá, aby byla věnována pozornost současné situaci a aby bylo nařízeno ověření zákonnosti a odůvodněnosti rozhodnutí státního zastupitelství v centrální části města Tver."

O cynismu tverské administrativy hovoří také zástupci ruské akademické obce. Protestní prohlášení odsuzující demontáž pamětních desek a varující před návratem k praktikám totalitního režimu podepsalo během několika dnů na tři sta profesorů a členů ruské Akademie věd. „Zamlčování a zkreslování historických událostí je nepřijatelné a to, co se stalo, nelze prohlásit za neexistující a vyloučené z dějin. Takové pokusy nejen ničí historickou vědu, ale ničí i celou společnost a ničí její historickou paměť,“ píší ruští akademici.

Jak je vidět, rozhodnutí o demontáži pamětních cedulí v Tveru bylo příliš i na ruské poměry a rozhodně jej nelze zjednodušeně vykládat jako přímou ruskou pomstu za odstranění sochy Koněva a zhoršující se polsko-ruské vztahy, jak psala mnohá zahraniční média včetně českých. Jak říká předseda správní rady Memorialu Jan Račinskij, město se prostě unáhlilo a nejspíš nejednalo na přímý rozkaz z Kremlu, i když ani jeho vina není nulová: „Rozhodnutí je určitě místní, tverské, ovšem umožnila ho atmosféra rozsévaná z Moskvy. Všechna ta současná protipolská hysterie, všechna ta šílená historická politika s odmítáním obecně známých faktů vzbuzuje u lidí jak v Moskvě, tak i v regionech jakousi přemrštěnou úslužnost. Myslím, že činovníci v Tveru se prostě jen rozhodli předehnat lokomotivu.“

Memorial nyní vyvine všechny možné síly k tomu, aby pamětní desky byly vráceny na své místo. Šance na úspěch i díky podpoře z dalších oficiálních míst nejsou úplně malé. Výsledek této bitvy bude velice důležitý, protože obdobných snah o předehnání lokomotivy se po celém Rusku v poslední době objevuje stále víc.

Štěpán Černoušek, 20. května 2020


Vraťe se do původní orientace tabletu, nebo