Czech Commune "Reflektor" in the USSR: History of Betrayal

An article by Russian researcher and journalist Alexei Golicyn from Saratov about the Czech commune Reflector and the Soviet repression against its members. The original text in Russian was published on Frank's House portal. Czech translation published with kind permission of the author.

Kdysi se na mě obrátil s prosbou můj dobrý přítel Jan Machonin, filolog-rusista a překladatel Varlama Šalamova, historik české emigrace v SSSR. Jeho starší kolega básník Jiří Červenka, obeznámený faktem, že má Jan v Rusku hodně přátel, ho totiž poprosil, zda bych ho nemohl doprovázet na cestě po „městech slávy“. Tedy v těch, kde kdysi prožil Jiřího dědeček v emigraci jako družstevník bezmála 25 let.

O české emigraci jsem toho zprvu příliš mnoho nevěděl. Když jsem tedy potkal Jiřího a Jana na vlakovém nádraží v Saratově, moje dosavadní znalosti o dávných československých imigrantech končily vojenským dobrodružstvím Jaroslava Haška v Bugulmě.

To, co jsem nejdříve slyšel od Jiřího Červenky, mi spíše připomínalo ságu o cestách Vikingů do Tmutarakaně, lehce adaptovanou do reálií 20. století, než dějiny českých osadníků. Avšak v následujících pěti letech po našem prvním setkání jsem sepsal desítky podrobných vzpomínek potomků českých osídlenců a mohu potvrdit, že historie české emigrace v Saratovské oblasti představuje skutečně neuvěřitelně zajímavý příběh.

Komuna Reflektor byla založena v roce 1925 v zavolžské stepi u města Saratov. Více než 250 německých a českých rodin sem na Leninovu výzvu odešlo žít a budovat komunismus. Tito rolníci a mnohdy chudí dělníci tak ve svých starých domovinách prodali vše, co mohli, včetně svého bydlení, jen aby si mohli v nové zemi pořídit hospodářské vozy, selská zvířata a obilí.

Do Sovětského svazu přicestovaly rodiny dvěma vlaky. Policie informovala o vyslání vlaku z Prahy Libně takto:
„Odjíždějící lidé ozdobili vlaky sovětskými vlaječkami a do čela lokomotivy pověsili prapor se sovětským znakem. Ženy měly na hlavách rudé šátky a dětem vlály v ručičkách vlajky stejné barvy. Hodinu před odjezdem dorazila na nástupiště taktéž místní komunistická organizace z Libně spolu s orchestrem, skautským oddílem a sovětským praporem. Na takovýto grandiózní odjezd se samozřejmě přišlo podívat i několik náhodných zvědavců z ulic. Dohromady se tu takto mohlo sejít kolem 500 lidí. Řeč směrem k odjíždějícím pronesl československý politik a komunista František Toužil, jenž jim připomněl nutnost boje za třídní spravedlnost, vyzval k solidaritě, přátelským vztahům se sovětským lidem a státem. Poprosil je rovněž o to, aby po svém příjezdu do Sovětského svazu poskytli morální i fyzickou podporu tamní komunistické straně v boji proti kapitalismu a buržoasii a za nastolení moci dělníky a rolníky. Po jeho proslovu začal orchestr hrát hymnu III. Internacionály „Krasnoje znamja“ a vlak s odjíždějícími se za zvuků několika slavnostních pochodů pomalu rozjel směrem na východ.“

Na nové osadníky budoucího Reflektoru však při příjezdu čekala zcela jiná realita, než očekávali. Místo slibované úrodné země je vlak vysadil v holé stepi Jeršovského kraje v Saratovské oblasti. I přes nastupující zimu a chladné počasí českým rodinám nebylo poskytnuto bydlení ani práce. A tak strávili první zimu v Zavolží čeští muži v zemljankách vyrytých do opuštěného železničního náspu. Ženám a dětem mezitím pomohli obyvatelé nedaleké vesnice Mavrinka. Na jaře se situace naštěstí obrátila a Češi začali konečně obdělávat půdu, stavět si svá obydlí a vytvářet si pravidla komuny. Podle přijatých stanov měl každý člen vůči komuně své povinnosti. Zavázal se kupříkladu k tomu, že bude vykonávat jakoukoliv práci bez ohledu na kvalifikaci a vzdělání a neopustí komunu dříve než za dva roky. V případě předčasného odchodu ztratil člen své právo na podíl.

Těžké časy české osadníky však teprve čekaly. Obdělávat půdu a pěstovat plodiny na čistém poli bylo vzhledem k tamním zemědělským podmínkám nemožné. Sovětská vláda nejen že nově příchozím osadníkům vůbec nepomohla, zničila v nich navíc veškeré stopy podnikatelského ducha a chutě obchodovat. Není proto divu, že vystřízlivění přišlo velmi záhy. První zklamaní Češi začali odcházet již na sklonku roku 1927. Neodešli pouze ti, kterým ve své původní domovině nezůstalo vůbec nic, neměli se tedy kam vrátit. Navrátilce český tisk přivítal novinovými titulky: „Oběti ztroskotané lodi se vracejí z rudého ráje“, „České osídlení v troskách“, „Vítejte zpět doma, soudruzi.“

Většina internacionálních společenství (komun) v SSSR se rozpadla do konce 20. let. Komuna Reflektor byla počátkem 30. let přetvořena na obyčejný sovětský kolchoz, v němž zůstalo pouze několik českých rodin, které se neměly kam vrátit.

Ti, co zůstali, pracovali s úpornou vytrvalostí. Kolchoz totiž zavedl velmi přísnou disciplínu, kterou museli všichni dodržovat. Děti kupříkladu hned po skončení vyučování běžely na pole, kde tvrdě pracovaly. Za odměnu pak mohly po práci sledovat filmy, které se promítaly z náklaďáku na pověšeném prostěradle. Dospělí měli naopak nárok pouze na časově ohraničenou kuřáckou pauzu, přičemž opilectví se tvrdě trestalo, nejčastěji vyhazovem z práce a vypovězením z komuny. Takto tvrdě nastavená pravidla však ve výsledku pomohly přečkat velmi těžké časy, zejména hladomor v Povolží ve 30. letech, kdy okolní ruské vesnice v podstatě vymřely nebo se v nich vyskytly hojné případy kanibalismu.

V průběhu 10 let byl v Reflektoru postaven mlýn, sklady obilí, škola, rybníky, strojní a traktorová stanice aj. V roce 1937 začal kolchoz vyvážet obilí, masné a mléčné výrobky do zdejšího regionálního centra. Na místním trhu měli Češi svoje prodejní pulty.

Politické represe

V témže roce začaly v SSSR masové politické represe, které postihly i tak zapadlé kolchozy jako Reflektor. Několik místních českých komunistů bylo zatčeno a obviněno ze špionáže či z antisovětské propagandy a někteří z nich byli zastřeleni.

Mezi Čechy kolchozu Reflektor se našli lidé různých profesí, zájmů, původu, vzdělání i důvodů, proč se rozhodli do sovětského Ruska odejít. Já vám zde stručně povím o třech českých družstevnících, jejichž rozdílné životní osudy ilustrují, jak rozmanitě sovětská vláda nakládala s těmi, kteří uvěřili v její pohostinnost a dobrotu.

Václav Vuch se narodil v roce 1904 v malé vesnici Sobědruhy na Teplicku, kde se celý svůj život staral o zvířata. Pak odešel do Sovětského svazu a upřímně doufal v nový lepší život a poctivou práci ve prospěch společnosti. V komuně Reflektor pracoval jako zootechnik, avšak v březnu 1938 byl zatčen za údajnou špionáž a záškodnictví. Jeho dcera Emilia, jež se narodila dva měsíce po smrti otce, říká, že byl obviněn z toho, že nedonášel na předsedu kolchozu Jana Vostráka. Absurdní na celé situaci je, že Jan Vostrák byl ve vazbě držen dlouhou dobu. Čekisté mu dokonce zlámali několik žeber, avšak doznání z něj stejně nedostali. Pustili ho tedy na svobodu. Přitom zootechnik Václav Vuch, jehož Vostrák sám najal, se přiznal a byl zastřelen.

V rodině Vuchů existují tři svědectví o jeho smrti. Podle první teorie zemřel na pneumonii v roce 1956. Druhá teorie zasazuje jeho smrt do roku 1938. Příčinou úmrtí podle ní měl být zápal plic. A konečně třetí, pravdivá, nás dovede až k samotnému NKVD, na základě jejichž dokumentu byl Vuch v říjnu 1938 v Saratově zastřelen. Dcera Emilia Vuch žila mnoho let v Kazachstánu, kde pracovala jako soudkyně, nyní žije ve městě Engels v Saratovské oblasti.

Alois Klouda se narodil v malém českém městě Rakovníku do rodiny „bezvěrců“. Ateismus vtiskla vnukům Kloudova babička, poté, co jí navzdory modlitbám v první světové válce zemřeli tři synové. V důsledku toho se rodina rozhodla opustit katolické Čechy a odejít do ateistického SSSR. Alois se stal špičkovým technikem, samostatně sestrojil aerosáně, které byly jediným prostředkem, jenž dopravoval rodící ženy v zimě do místní porodnice. Za Aloisem Kloudem tak přijížděli do kolchozu okresní komunističtí předáci, protože pouze český specialista dokázal opravit poškozené zahraniční vozy v celém regionu.

Možná právě známosti se stranickými soudruhy pomohly rodině Kloudů přežít léta rozsáhlých politických represí a teroru. Podle jedné dochované zprávy uložené na saratovské zemědělské škole měl dokonce jeden ze synů Kloudy rozstřílet portrét Stalina, avšak čin kromě vyloučení ze školy žádné důsledky neměl. Nikdo nebyl uvězněn ani zastřelen.

Po vypuknutí 2. světové války odešel Alois Klouda jako dobrovolník na frontu, avšak vzhledem k tomu, že byl československým občanem, nemohl se plně zapojit do běžných jednotek Rudé armády, stal se tedy sanitářem a musel nosit anglickou uniformu. Za základě svědectví jeho spolubojovníka byl Alois Klouda zastřelen z kulometu německé stíhačky při shromažďování zraněných na bojišti. V místě smrti nedaleko obce Sokolovo u Charkova byl českému vojínovi postaven památník.

Aloisův mladší syn Jindřich zdědil po otci technický talent a stal se slavným konstruktérem v podniku Tantal a získal dokonce státní cenu SSSR. Zemřel až v říjnu roku 2017 v Saratově.

Karel Sklenář se narodil roku 1894 v Jindřichově Hradci. Dostal do vínku prudkou povahu, jež silně ovlivňovala život nejen jeho, ale především jeho okolí. Zprvu byl sociálně-demokratické orientace, avšak později se naplno obrátil ke komunismu. Krátce předtím, než vstoupil do zemědělské komuny, opustil svou manželku Anežku, jež mu porodila syna, a oženil se s jinou ženou, se kterou poté odjel do Sovětského svazu. V komuně Reflektor žil do konce 20. let, stal se předsedou tamního družstva, avšak posléze byl obviněn z podvodů a machinací. Opustil rovněž svou druhou manželku a nečekaně se stal ředitelem pivovaru ve městě Novorossijsk. Poté odjel do malého městečka ve Stavropolském kraji, kde ho zastihla druhá světová válka.

Během německé okupace Sklenář údajně odmítnul splnit příkaz partyzánů zastřelit německého velitele, neboť se obával, že by se pak němečtí vojáci mohli mstít a zabíjet místní civilisty. Po válce kvůli tomu skončil v pracovním táboře, avšak údajně pro nemoc a invaliditu byl propuštěn. Následně pracoval jako účetní ve městě Rovno, ovšem nakonec se vrátil zpět do Československa ke své první manželce Anežce, jež mu vše odpustila a přijala ho zpět ve svém domě, kde mezitím již žila Sklenářova vnoučata. O šest měsíců později Karel Sklenář v 56 letech zemřel v náručí Anežky a byl pochován na hřbitově nedaleko rodného Jindřichova Hradce.

Vnuk Karla Sklenáře básník Jiří Červenka osobně přijel v roce 2015 navštívit obec bývalého kolchozu Reflektor, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak vypadá místo, kam téměř před stoletím přijeli na Leninovo pozvání čeští idealisté, včetně jeho dědečka, budovat novou společnost.


Článek přeložila Eva Čeplová.

Původní článek v ruštině vyšel na portále Frankův dům.

Další zdroje: Komuně Reflektor a represím proti jejím členům se věnuje také příspěvek Zdeňka Jiráska ve sborníku Z historie československých vystěhovaleckých družstev v Sovětském svazu (1929-1939), D. Janák, Z Jirásek, Slezská univerzita v Opavě, 2014


Wróć do pierwotnej orientacji tabletu lub